Po letech strávených různě po světě teď kroutíte druhou sezonu za své mateřské České Budějovice. Jste spokojený?
Jsem moc rád, že můžu být doma a hrát za tým, v němž jsem vyrůstal, ale přece jenom větší spokojenost by byla, kdyby se nám třeba loňská sezona povedla dotáhnout alespoň do baráže. Měli jsme kádr zdecimovaný zraněními. Letos to snad vyjde, je to můj hlavní a jediný cíl.
Chtěl jste se vrátit domů, nebo už jste neměl nabídky z extraligy?
V mém věku už jsem opravdu přemýšlel, že bych chtěl tu svoji kariéru dohrát tam, kde jsem ji začal. Chci klubu vrátit to, že mě vychoval. V Budějovicích to teď navíc vedou skvělí lidi se vztahem ke klubu i městu, což je skvělé. Všichni máme jediný cíl - postup.
Za Motor jste v extralize debutoval před dlouhými 22 lety. Jak se za tu dobu změnil Lukáš Zíb?
Tak hlavně zestárl (smích). Hokej ho ale baví pořád stejně a to je důležité. Fyzicky cítím, že jsem na tom hůř, ale mentálně jsem pořád stejně mladý, jako jsem byl na začátku. V partě mladých kluků věk ani nevnímáte. Hokej navíc beru jako hru a když si člověk hraje a dělá něco, co ho baví, pořádně ani zestárnout nemůže.
A jak se naopak proměnil za ty roky hokej?
Hodně. Na tohle téma už toho bylo vyřčeno dost a je to pravda. Dřív to bylo všechno takové hravější, ne tolik svázané taktikou a pravidly. Víc vynikaly individuality. Teď je to strašně silové. Takový je ale vývoj. Přijde mi ale, že dřív měli lidi z hokeje větší radost. Dneska chce každý vidět jen vítězství svého týmu. Před tím to lidi víc bavilo.
Oilers? Nechápu, proč mě draftovali
Zpátky k vám. V roce 1995 vás ve třetím kole jako celkově 57. v pořadí draftoval Edmonton, v Severní Americe jste ale nikdy nesehrál jediný zápas. Proč?
Byl jsem na kempu a pak chvíli na farmě, tam jsem ale zůstat nechtěl, takže jsem se musel vrátit domů. Když se na to podívám zpětně, vůbec nechápu, proč mě zrovna Oilers brali. Před draftem probíhá dlouhá série námluv od různých klubů a hráč tak nějak cítí, kdo má o něj opravdový zájem. Mně se Edmonton ani jedinkrát neozval a pak najednou přečetli moje jméno a já nechápal, co se to děje. Fakt nechápu jejich počínání. Pak mi nedali ani jediný náznak šance nebo něco. Mrzí mě to, bohužel už je to ale pryč. Dávno uzavřená kapitola.
V tuzemsku se vám ale říkávalo český Al MacInnis. Jaké to pro vás bylo neustále poslouchat ódy na vaši ránu příklepem?
Bylo to hrozně fajn. Gólmani říkali, že je to ode mě fakt bolí. Taková věc se se moc dobře poslouchá, zvlášť, když se to drželo mnoho let. Beru to jako odměnu za svoji práci, každý tohle na svou adresu neslyší.
Trénoval jste střelbu od dětství nějak speciálně?
Ano. Taťka mi jako malému svařil na chalupě železnou branku, do které jsem střílel ostošest. Už jako malý jsem chtěl dávat góly, takže jsem to mydlil, co to šlo. Za den jsem dal takových 300 gólů do prázdné klece. Pak jsem to samozřejmě piloval i na ledě a posiloval jsem dost na to, abych prostě tu sílu do střely měl.
Titul s Třincem. To bylo něco nepopsatelného
Za svou kariéru jste prošel sedmi extraligovými týmy, zkusil jste si Německo, Finsko i tři ruské soutěže. To tak rád měníte prostředí?
Podle mě to k hokeji patří. Když vydržíte hrát 22 let, nemůžete spoléhat na to, že se vám to povede na jednom místě. Navíc to toho hráče ani nikam neposouvá. Pro hokejový vývoj a růst jsem ty změny prostředí někdy nutné. U mě to tedy platilo absolutně. Jsem rád, že jsem tolik viděl a zažil.
Na které angažmá vzpomínáte vůbec nejraději?
Jednoznačně Třinec a konkrétně titul s ním. To je věc, pro kterou ten hokej hrajeme, pro tohle tým od léta maká. Když se to pak podaří dotáhnout do zdárného konce, je to něco nepopsatelného.
V reprezentačním dresu jste naskočil do 31 zápasů, na velkou akci jste se však přesto nikdy nepodíval. Několikrát jste vypadl z nominace až v posledním kole vyřazování. Mrzí vás to?
Mrzí, nemrzí. To je těžké říct. Nejde moc určit, jak blízko nebo daleko do té nominace máte. Dvakrát jsem vypadl až v úplném finále. Popravdě jsem ale vždycky cítil, že jsme na té hraně a vyjít to může, ale nemusí. Vždycky se čekalo hlavně na hráče z NHL. Já jsem pro svou nominaci udělal vždycky maximum, takže v tomhle směru mám svědomí čisté.
V únoru vám bude 40 let. Myslíte už na konec kariéry?
Samozřejmě. Tomu se nevyhnete, od určitého věku vás to prostě napadá. Je to taková klasika, kdy si po sezoně sednu, řeknu si, jak se cítím a promyslím si, co dál.
Jste spokojený se svou kariérou?
(přemýšlí) Těžká otázka. To si asi spíš nechám jen pro sebe. Nikdy jsem se moc nechválil, naopak jsem k sobě byl docela kritický. Kariéru jsem nějakou měl, teď spěje ke konci. Jaká byla, to ať zhodnotí jiní.