Jak jste primát nejodolnějšího Hanáka na covid-19 získal?
Nevím, jestli v celé republice, ale v Olomouckém kraji mám potvrzeno, že mám nejvíc protilátek. Až se tomu divili, jak jsem proti této nemoci zocelený. Prodělal jsem ji, byl jsem na krvi, našli mi v ní vysoké hodnoty proti koronaviru. Mám to doložené dvakrát, řekla mi to sestřička ve fakultní nemocnici i ošetřující lékařka, která se mnou dělala pohovor, když jsem se rozhodl dávat plazmu.
Už jste ji daroval?
Dvakrát a po Novém roce půjdu potřetí. Konkrétně 6. ledna.
Chodíte po Olomouci a potkáváte své příjemce?
Možné to je. Nepoznám, komu moje plazma pomohla, ale říkali mi, že se od jednoho dárce dává dvěma lidem. Nebo jsou to dvě podání. O možnosti dávat plazmu jsem se dozvěděl z internetu, když jsem byl v karanténě. Četl jsem výzvu, aby ti, kteří nemoc prodělali, pomohli ostatním. Neváhal jsem a zavolal na číslo, které jsem našel. Byli moc rádi. Oslovili mě, jestli budu tak hodný a půjdu.
Dával jste někdy před tím krev?
Jednou, když jsem sloužil vlasti v Dukle Praha v armádním středisku na Julisce. Datum si pamatuji přesně - 12. prosince 1989. Tedy na ukončení tehdejšího Měsíce československo-sovětského přátelství. Měli jsme to jako závazek, abychom se mohli ucházet o odznak vzorného vojína, měli vyšší žold a vycházky mimo pořadí.
Kdo si na něj kromě vás také myslel?
Byla nás celá skupina, vzpomínám si, že šli se mnou Ivan Hucko, Petr Kolda, Martin Šusťáček, ale i koulař Miroslav Menc nebo šachista Igor Štohl. Dostali jsme odznáček s kapkou krve a knížečku, že jsme čestní dárci. Mám to ještě doma. Od té doby jsem nebyl, a když jsem nyní přišel v nemocnici k okénku, byla tam starší paní, která měla už jubilejní, padesátý odběr. Hanba mě jen fackovala. Tak teď jsem nezaváhal. A něco ještě stihnu. Taky jsem si nechal z nostalgie starou knížečku orazit. Nabízeli mi novou, ale mně se ta stará líbí.
Abyste mohl dávat plazmu, musel jste nejprve onemocnět. Jak k tomu došlo?
Chytil jsem to na srazu slovenské reprezentace v polovině října, když jsme hráli odvetný zápas v Lize národů proti Izraeli. Prvním pozitivním byl Milan Škriniar, který to asi přivezl z Itálie, kde hraje na Inter Milán. Od něho to přešlo i na ostatní včetně realizačního týmu, kde bylo postiženo šest členů včetně mě. Utkání, které jsme doma prohráli 2:3 a tím vypadli ze skupiny B, vedl můj asistent Oto Brunegraf. Ten jeden z mála nebyl zasažený.
Jak u vás nemoc probíhala?
Abych neohrozil rodinu, přestěhoval jsem se na chatu u Orlických hor, kde jsem pobýval sám. Mám tři syny, všichni hrají fotbal, nejstarší Lukáš z prvního manželství už žije sám, je dospělý. Ale Ondra, prostřední, má alergii a je astmatik, měli jsme o něj obavu, aby se nenakazil. Jel jsem na chatu přímo ze Slovenska, ani jsem se nestavěl doma. Manželka mi jen co tři dny přivezla jídlo, jinak jsem se s nikým nepotkával. V karanténě jsem byl sedmnáct dní, z nichž dvanáct bylo poměrně dost krušných. Každému doporučuji, aby na sebe dával pozor, není to chřipečka, jak někteří tvrdí.
Jak krušných?
Hrozné bolesti hlavy a celého těla, ale hlavně jsem měl chycené průdušky. Šíleně jsem kašlal, při každém nádechu jsem neskutečně trpěl. Nemohl jsem ani brát telefon, nebyl bych schopen říct jediné slovo. Říkal jsem, ještě jeden den a zavolám si sanitku a půjdu do nemocnice. Ale neměl jsem teploty, tak jsem se rozhodl, že to nějak vydržím.
Byl covid nejhorší zkušeností, která vás v životě postihla?
Nebylo to nic příjemného, byl jsem z toho až překvapený, jak mě to vzalo. Jsem člověk, který pořád sportuje, tak jsem si myslel, že mě to nemůže skolit. Ale je to individuální. I sportovec může prožít těžký stav. Bylo to horší než moje zranění na jaře 1996.
Tehdy jste přišel o Euro v Anglii a stříbrné medaile…
Hráli jsme doma s CD Tenerife proti San Sebastianu, srazil jsem se s vlastním brankářem a zlomil si ošklivě levou nohu. Tenkrát jsem byl především smutný, že nemůžu na hřiště. Jel jsem sice do Anglie s týmem, pajdal o berlích, byl jsem u toho, ale nebyl to můj turnaj. Čtyři roky jsem se z toho dostával, různé operace, reoperace, nakonec jsem pochopil, že už to nikdy nebude ono. Moje výkony šly dolů.
Covid vám vlastně ukončil i angažmá u slovenské reprezentace. Myslíte, že prohra s Izraelem, kdy jste nemohl být na lavičce, byla způsobena vaší nepřítomností?
To bych neřekl. My odehráli solidní první poločas, vedli jsme 2:0, i když nás soupeř dost trápil a měl šance. Po přestávce začal řádit Eran Zaháví, dal nám tři góly, to nás zlomilo. Zápas jsme nezvládli. Je pravda, že nám chyběly některé opory, které byly rovněž v karanténě, nehráli Škriniar, Lobotka, vypadlo dost hráčů. Ale ti vypadávali postupně. S Českem chyběl Duda, v utkání se po střetu s Dočkalem zranil stoper Štetina, Němci nám nepustili Pekaríka, bylo toho poměrně dost. Po zápase mě odvolali. Přitom v baráži o postup na mistrovství Evropy nakonec Slovensko proti Severnímu Irsku uspělo.
A už máte všechno se slovenskou stranou vyřízené?
Ještě to nemáme ukončené, pořád jednání probíhá.
