Uhrin: Kuvajťany od "kartáče" spasila modlitba, v Saúdské Arábii pili krev kohouta

Jaroslav Pešta Jaroslav Pešta
5. 2. 2023 11:14
Má tituly z Alžírska, Kypru nebo Saúdské Arábie, se Spartou slavil hned dvakrát, a dokonce s ní dokráčel do semifinálové skupiny nultého ročníku Ligy mistrů. Přesto bude jméno Dušana Uhrina už navždy spjaté se stříbrnou senzací české reprezentace na ME 1996. "Vždyť dodnes je to také největší úspěch českého fotbalu od rozpadu federace," říká legendární kouč, který v neděli oslaví 80. narozeniny.
Dušan Uhrin
Dušan Uhrin | Foto: ČTK

Je to nejsilnější moment vaší kariéry?

Samozřejmě, vždyť dodnes je to největší úspěch českého fotbalu od rozpadu federace. Přitom před mistrovstvím jsme byli v soubojích s Německem, Itálií a Ruskem považováni za outsidery a nám se podařilo nejen projít ze skupiny, ale ve vyřazovací části až k boji o zlato, v němž jsme teprve v prodloužení podlehli 1:2 Německu. Tato porážka pochopitelně mrzela, ale zároveň mě těšilo, že tehdy se neznámí hráči Nedvěd, Poborský, Šmicer, Bejbl a další dočkali lukrativního zahraničního angažmá.

O rok později skončil národní tým pod vaší taktovkou na kontinentálním poháru v Rijádu třetí. Také jste to považoval za úspěch?

Moc mě mrzí, že se na tuto skvělou bronzovou příčku často zapomíná. Němci tehdy jako evropští šampioni účast na tomto turnaji odřekli, a tak jako úřadující vicemistři starého kontinentu jsme se do Saúdské Arábie vydali místo nich. Vítězstvím 6:1 nad SAE jsme si zajistili postup do semifinále a po porážce 0:2 s Brazílií se nám v boji o bronz podařilo zdolat 1:0 Uruguay.

Čeho si nejvíc ceníte z vašeho působení ve Spartě?

Především třetího místa v nultém ročníku Ligy mistrů, ke kterému vedly mimo jiné například výhry nad Glasgow Rangers, Olympique Marseille, Dynamem Kyjev a - jak se tehdy říkalo - v zápase století Sieglovým gólem 1:0 nad Barcelonou. Moji svěřenci tehdy vybojovali deset skvělých duelů a přitom do té doby jsme nebyli zvyklí hrát, cestovat a rychle se adaptovat na nové prostředí v tak časově nabitém programu a v soubojích se špičkovými evropskými mužstvy. Důležité bylo, že jsem měl k dispozici téměř 20 fotbalistů a každý z takzvaných náhradníků byl připraven zaskočit za zraněného či nemocného spoluhráče.

Kterých úspěchů z působení v zahraničních klubech si nejvíc ceníte a jak se vám dařilo překonávat jazykovou bariéru?

Oslavy pohárových prvenství jsem prožíval v Alžíru, na Kypru i v SAE, titulu i zisku poháru v Dinamu Tbilisi a v mém závěrečném trenérském roce 2010 pak v Bratislavě v Superpoháru. Většinou jsem se domlouval anglicky, ale třeba před odletem do Alžírska jsem se musel učit francouzsky. Komplikace byly při vysvětlování nějakých složitějších pokynů a důležitých věcí, nebo když bylo potřeba domluvit se s lékařem či manažerem. Vždy jsem se snažil mít někoho, kdo k dokonalému dorozumění pomáhal. Třeba i ve Stockholmu jsem měl k dispozici tlumočníka. Pouze v Bratislavě jsem už nepotřeboval nikoho (smích).

Prožil jste někde také něco zvláštního?

Jako trenér kuvajtské reprezentace jsem měl po nevydařeném zápase k výkonu svých svěřenců dost připomínek čili chtěl jsem jim vynadat. Musel jsem však počkat, až se pomodlí. V Saúdské Arábii pak moji svěřenci před finálovým pohárovým střetnutím pozvali šamana, který si přinesl kohouta, usekl mu hlavu a krev ochutnali všichni hráči. Jinak je asi zajímavé, že v Dinamu Tbilisi uměli téměř všichni hráči lépe anglicky než rusky. Takže když bylo třeba něco podrobně vysvětlit, tak tlumočník mně pomáhal s gruzínštinou.

Získal jste řadu různých ocenění. Které z nich má pro vás největší hodnotu?

Na domácí půdě jsem se stal pětkrát Trenérem roku a na třetím místě jsem skončil v anketě Trenér století. Získal jsem Cenu Dr. Václava Jíry, patřím do síně slávy Českého olympijského výboru a Českého fotbalového svazu. Velice si vážím všech těchto vavřínů, ale největší hodnotu má pro mě z roku 1996 titul nejlepšího trenéra starého kontinentu, udělený evropskou technickou komisí.

V jakém světle vidíte současný reprezentační tým, včetně šancí v kvalifikaci o postup na mistrovství Evropy?

Los je příznivý, protože i když favoritem naší skupiny je Polsko, tak druhá, a tedy i postupová příčka by měla patřit českému týmu. V utkáních s Faerskými ostrovy, Albánií i Moldavskem by se měla projevit větší kvalita, ale žádný zápas s nimi se nesmí podcenit. Vím ze zkušeností, že na hřištích teoreticky slabších soupeřů vás může leccos překvapit. Pamatuji třeba na mlhu na Faerských ostrovech, kde teprve pět minut před koncem Šmicer rozhodl o našem vítězství 1:0. Nebo hodně náročný terén na Maltě, kde jsme v roce 1994 v evropské kvalifikaci remizovali 0:0 a stejným výsledkem tam skončilo i střetnutí o šest let později ve světové kvalifikaci.

Co si myslíte, že současnému českému mužstvu nejvíc chybí?

Především osobnost, čili hráč, který by mužstvo stmelil a v důležitých chvílích mu pomohl. Za mého trenérského působení u reprezentace to byli například Němeček, Kadlec nebo Němec. Souvisí to i s tím, že velice málo českých fotbalistů obléká dres uznávaného evropského klubu, a navíc ani oni nejsou v nějaké oslňující formě.

A kdo má podle vás největší šanci na zisk mistrovského titulu?

Slavia má sice před Spartou sedmibodový náskok a Plzeň šestibodový, ale do boje o titul mohou stále zasáhnout i Letenští. Zbývá ještě 13 kol v základní části a dalších pět v nadstavbě. Může se stát cokoliv, ale jisté se zdá být už teď, že liga bude zajímavá, má potřebný náboj.

 

Právě se děje

Další zprávy