Už jako patnáctiletý oblékl dres SK Písek, který tehdy hrál I. A třídu. Pak byl nominován do jihočeské jedenáctky, ale první utkání se skutečně velkým fotbalem ho čekalo až v roce 1936.
Tehdy ho totiž pozvala na svůj trénink Bicanova Slavia. "Neměla však o mě nakonec zájem, a tak jsem se o rok později domluvil na přestupu s Viktorií Plzeň," vzpomínal Říha.
"Jenže hned druhý den za mnou přijel pan Hromádka z tehdejšího výboru Sparty, taxíkem mě vzal do Prahy a koncem týdnem jsem už jel s letenským týmem na zájezd do Zlína a Břeclavi," líčil, jak v šesti dnech stihl působit ve třech klubech.
Přijímací zkoušky složil ve Spartě na výbornou. Trenér Sedlaczek byl navýsost spokojen s jeho rychlostí, ale především s tehdy vzácnou vlastností, že kopal stejně pravou jako levou nohou.
Při zájezdu na Moravu se Říha zaskvěl i střelecky, dal pět z deseti sparťanských gólů, dočetl se o sobě první chválu v novinách, avšak skutečná zkouška ohněm ho čekala až v lize. A i tu zvládl na jedničku.
Vítěznou brankou se podepsal na porážce Židenic a vzápětí se pomstil Slavii dvěma skvělými finálními přihrávkami.
Maminka šla vracet prémie
Výborným výkonem se zasloužil o vítězství 2:1 a doslova přes noc se na pravém křídle sparťanského útoku stal stálicí. Svými technickými kousky vyvolával nadšení v hledišti, ale méně radosti u soupeřových obránců.
Zápasy se Slavií byly výjimečné nejen pro vzájemnou rivalitu, ale i v obdržených prémiích.
"Většinou jsme za vítězství dostávali kolen dvou set korun, ale právě za toto mé první derby v roce 1937 jsem nesl domů rovnou tisícovku. To byly tehdy hodně velké peníze, a když jsem je dával mamince, tak se doslova zděsila. Myslela, že jsem je snad někde ukradl, a druhý den šla hledat pravdu na sekretariát Sparty," vyprávěl Říha.
"Na tuto částku totiž musela jako pradlena dělat skoro celý měsíc, a proto nemohla uvěřit, že jsem tak obrovské peníze dostal za nějaké čutání do meruny," usmíval se vždy při tomto ohlédnutí za svými začátky ve Spartě, s níž v letech 1938, 1939, 1944, 1946 a 1948 oslavil mistrovské tituly, čtyřikrát se podepsal pod pohárový triumf a ve 429 utkáních ozdobil své konto celkem 251 góly.
Říha vždy velice rád vzpomínal na všechna derby se Slavií, v nichž šlo většinou o prvenství v lize či v poháru. Mezi zcela výjimečné pak řadil finále ligy v roce 1946. Nejvyšší domácí soutěže tehdy hrálo dvacet mužstev, která byla rozdělena do dvou skupin, a jejich vítězové - Sparta a Slavia - se utkali o titul.
"První zápas byl dlouho vyrovnaný, ještě osm minut před koncem byl stav 2:2, ale v závěru se nám podařilo vstřelit dva góly. V odvetě jsme pak Slavii před 30 tisíci diváky doslova smetli 5:0," rád si vybavoval Říha, který se už objevil na levé spojce, protože na pravém křídle hrál nově získaný Kokštein.
Nezapomenutelné zápasy s reprezentací
Už po několika ligových kolech byl povolán do reprezentace. Poprvé oblékl dres národního mužstva v utkání proti Maďarsku a hned byl označen za nejlepšího hráče. Vtip, technika a bojovnost z něho činily fotbalistu mezinárodního formátu.
"Nikdy nezapomenu na skvělý zápas a jen těsnou porážku 4:5 v Londýně s Anglií, stejně jako na duel s Rakouskem, kdy jsme s kladenským Klozem během jedné minuty otočili skóre z 0:1 na 2:1 v náš prospěch," vracel se tento vynikající útočník ke dvěma předválečným střetnutím.
Po válečném mezinárodním půstu nastoupil Říha v letech 1946-1948 ještě k devíti reprezentačním utkáním. V paměti mu utkvěl především pražský zápas s Jugoslávií, v němž československý tým zvítězil 3:1.
"Hrálo se v báječné atmosféře před 50 tisíci diváky. Obrovského aplausu se dočkal hlavně brankář Horák, který za stavu 2:1 chytil známému kanonýrovi hostí Bobkovi penaltu," nezapomněl na tento velký zápas. V dresu národního mužstva odehrál nakonec 22 střetnutí a nasázel osm gólů.
Zachránce Burian
Z let nacistické okupace vzpomínal Říha především na zaměstnání u Vlasty Buriana, známého krále komiků, jenž také chytával za Spartu. "Díky svým velkým známostem mě zachránil od cesty do Říše. Ostatně Vlasta za války pomohl řadě českých vlastenců a mnohým zachránil i život," vracel se do období, které výrazně přibrzdilo jeho slibně se rozvíjející kariéru.
Po válce Říha ještě pět let oblékal sparťanský dres a v roce 1950 se s aktivní činností rozloučil. Byl zaměstnán jako bankovní úředník, nahlédl do výroby praček, stal se vedoucím prodejny lahůdek, skoro dvacet let řídil dodávkové taxi, pracoval v Klenotech. A stále se zajímal o fotbalové dění doma i ve světě. V roce 1983 ho Sparta Chicago pozvala na pět týdnů do Spojených států.
Zemřel ve věku 80 let s vizitkou hodnou obdivu.
