V lednu oslavil Lumír Mistr 50. narozeniny. Už jako dědeček, jeho jednadvacetiletá dcera z prvního manželství Veronika před pěti měsíci porodila holčičku. Kromě toho bedlivě dohlíží na počínající fotbalovou kariéru osmiletého syna Lumíra, kterého má se svojí druhou ženou.
A spoustu času tráví i po špitálech. Právě nekončící zdravotní problémy uťaly jeho našlápnutou kariéru, se Spartou sice stihl získat čtyři tituly, ale s profi fotbalem loučil ještě před třicítkou v dresu Příbrami.
Vzpomenete si, co všechno máte za sebou?
Sedmnáct operací kolen, kotníků, ramene, achilovky a dokonce i nosu. A to nepočítám zlomeniny, které objevily rentgeny až později, kdy už srostly. Byly to například zánártní kůstky a mnohé další "maličkosti." Během mé fotbalové kariéry i po ní se pak ozývaly šlachy, svaly či úpony.
Co jste kvůli zranění všechno propásl?
Asi nejvíc mě mrzí zavřené dveře na mistrovství Evropy v roce 1996. Trenér Dušan Uhrin mně tehdy řekl, že když budu zdravotně v pořádku, tak místo na pravém kraji zálohy mám jisté. Bohužel, do Anglie jsem jet nemohl.
Zato jste v roce 1998 po odchodu ze Sparty chtěl zkusit štěstí v řecké Soluni. Našel jste ho tam?
Zpočátku jsem byl v klubu Aris spokojený. Mimořádně se mi vydařilo přípravné utkání, v němž jsme otočili skóre z 0:2 na 3:2 a já asistoval u všech gólů. Zároveň jsem však s rozšlápnutým kotníkem skončil na marodce a mé nadějné angažmá se změnilo v půlroční dovolenou v krásné zemi.
Z vašeho výčtu bezpočtu různých zranění vyplývá, že jste asi nenavštívil jen oční a ušní ambulanci?
Omyl! Nosím brýle a mohl bych vyprávět, jak probíhá transplantace ušního bubínku. Ale na jednom oddělení mě lékaři opravdu neznají a je to neurologie (smích).
Jaký je váš současný zdravotní stav?
Především s koleny mám problémy stále. A navíc - od loňského září do konce minulého týdne byly mými kamarádkami berle. Při rybaření jsem totiž na písčitém svazu uklouzl, přisedl si nohu a verdikt lékařů byl hodně nepříjemný: utržený postranní vaz v kolenu. Čeká mě zřejmě výměna kolenního kloubu, tedy osmnáctá operace.
S profesionálním fotbalem jste se rozloučil před dvaceti lety. Po jaké cestě jste se potom vydal?
Jsem vyučený strojní mechanik, ale šest let jsem dělal sádrokarton, což byla, hlavně na nohy, obrovská dřina a musel jsem s tím skončit. Letos už třináctý rok pracuju jako ostraha u radotínské firmy, kde se vyrábějí pracovní oděvy. Služby jsou dvanáctihodinové a na starosti máme areál o velikosti více než jednoho kilometru. Chodíme pěšky se psem nebo také jezdíme autem, komunikujeme s lidmi kolem parkování a už bylo potřeba řešit i pokusy o krádeže.
Co děláte, když nejste v Radotíně?
Chodím na procházky, snažím se věnovat malému Lumírkovi a od dubna do listopadu se občas se čtyřmi až šesti kamarády vypravím na týdenní rybaření. Většinou na Berounku, Moravu, na Slapy a třeba i do Maďarska.
Na Letné jste slavil během sedmi let pět titulů a Spartě jste v roce 1992 pomohl k třetímu místu v Lize mistrů. S jejími současnými výkony a výsledky tedy asi spokojený nejste. Věříte po řadě stále probíhajících změn v lepší časy?
Věřím především Tomáši Rosickému, který má spoustu zkušeností a navíc je to srdcař. Je dobře, že se snaží vybudovat tým, jehož základ budou tvořit čeští fotbalisté a dostanou šanci i odchovanci. Tedy hráči, pro které bude čest hájit barvy tohoto slavného klubu.
