Teplota hluboko pod bodem mrazu, závěje a naplněný stadion v Edmontonu. Hráči Kanady právě oslavují skoky do hromady sněhu vstřelený gól do sítě Mexika. Přes čtyřicet tisíc fanoušků se hlasitě raduje s nimi.
Fotbalisté s kanadským pasem jsou pro evropské fanoušky stále ještě výjimečným jevem. Sem tam se nějaký v některém týmu objeví, ale celkem jich v Evropě hraje něco málo přes tři desítky. V pěti největších ligách nastupují pouze dva.
Přesto nyní reprezentace Kanady míří do Kataru. Dá se čekat, že na MS nebude jen do počtu, pokud tedy ve zbývajících zápasech kvalifikace nezaváhá.
Trnitá cesta
Přitom před třemi lety byl národní tým v rozkladu. Mezi jednotlivými skupinami v reprezentaci to vřelo.
Tehdy tým převzal Angličan John Herdman, trenér s bohatými reprezentačními zkušenostmi. Trochu netradičně přišel ze světa ženského fotbalu. Po pěti letech u ženské reprezentace Nového Zélandu a po sedmi u toho kanadského dostal pozvánku na lavičku mužů.
První dva kempy pod jeho vedením se hráči dokonce servali. "Nebyly to nějaké tvrdé skluzy, ale opravdové rvačky skupin chlapů. Říkal jsem si, do čeho jsem se to namočil," vzpomíná po třech letech Herdman.
Tým sestával z hráčů s kanadským pasem, drtivá většina se v zemi narodila, původ ale měli různý. "Skotští hráči měli svou partu, Hispánci svou. Máme tu taky Kolumbijce, Uruguayce, Srba, Jamajčana," vyjmenovává. "Diverzita je krása Kanady, naše největší síla. V ten moment to ale byla naše hlavní slabina," přiznává.
Kanada se kvalifikovala v historii na jediné mistrovství světa, to v roce 1986 v Mexiku, kde vypadla ve skupině po třech porážkách, aniž by vstřelila gól.
"Rozhodně by mě nenapadlo, že se já, chlápek ze severní Anglie, budu snažit dovést Kanadu na mistrovství světa," směje se nyní Herdman.
"V roce 2018 tu byla nedůvěra, prostředí nebylo bezpečné, v tom hráči nemohli podávat své nejlepší výkony. Musel jsem s každým mluvit a vyřídit nejdřív vztahy uvnitř. Snažil jsem se týmu vysvětlit, že bez toho není šance se dostat na MS," vysvětluje. Na svou stranu získal zkušené hráče a s jejich pomocí se mu povedlo vytvořit fungující kolektiv.
Populárnější než hokej?
Šestačtyřicetiletému trenérovi rozhodně pomáhá, že se reprezentace ujal ve chvíli, kdy začíná nastupovat takzvaná zlatá generace kanadského fotbalu, jak hráčům okolo Alphonsa Daviese a Jonathana Davida přezdívají tamní média.
Právě tito dva razí javorovým listům cestu v Evropě. Davies dokonce s Bayernem vyhrál Ligu mistrů. "Je hrozně zajímavý. Pokaždé, když ho potkáte, zažil něco nového. Vyhrál novou trofej nebo předvedl skvělou fintu proti Barceloně. Můžeme se od něj učit. Pamatuju si, jak nám vyprávěl o přípravách na finále Ligy mistrů. Říkal nám, jak celý proces v Bayernu fungoval. Řekl nám, co fungovalo a co ne. Skončil jsem se třemi popsanými stránkami poznámek," prozrazuje trenér.
Ve středu tak jeho svěřenci poprvé po 45 letech porazili v kvalifikaci o MS Mexiko, a to před návštěvou více než 44 tisíc fanoušků na promrzlém stadionu v Edmontonu. Hrálo se v teplotě minus devět stupňů Celsia.
Hokej je v Kanadě stále sportem číslo jedna, ale to se může rychle změnit. Registrovaných fotbalistů má země už nyní více než hokejistů. Zatímco těch je necelých 608 tisíc, k fotbalu se hlásí přes 865 tisíc sportovců. S množstvím přistěhovalců se tento poměr bude nejspíš nadále měnit ve prospěch fotbalu.
U fanoušků na sociálních sítích ovšem stále vede násobně hokej. "Mistrovství světa ale může kulturu v zemi změnit. Pokud se kvalifikujeme, bude to sledovat celá země a propojí se tak, jako zatím nikdy," je přesvědčený trenér mužské reprezentace.
"Do své role jsem byl jmenován s ohledem na Mundial 2026, ale klíčem k úspěchu tam bude kvalifikace do Kataru. Hráči si musí nejdřív mistrovství zažít, aby na něm mohli uspět," upíná se k přespříštímu šampionátu Herdman. To totiž bude Kanada s Mexikem a USA spolupořádat. "Hráči jako Davies a David můžou změnit fotbal v Kanadě navždycky. Jde o peníze od FIFA i o to, že hráči se dvěma pasy uvidí Kanadu na mistrovství a budou chtít hrát za nás," věří Herdman.
Byla tam podobná energie jako při zlatu hokejového nároďáku Kanady na olympiádě. Tento tým lidi spojuje. Opakované úspěchy ženského týmu a budování toho mužského… wow, glosoval zápas v Edmontonu novinář Conrad Krausert.
As a Calgarian who was in the stands for both, and who has also attended a Canadians Mens Hockey Olympic Gold game, this was comparable in terms of energy. This squad is uniting people. The repeated success of @CANWNT and this build from @CanadaSoccerEN on the mens side... wow.
— Conrad Krausert (@ConradCasts) November 17, 2021
V Anglii se necítil
Sám má za sebou velmi zajímavý příběh.
V Kanadě se usadil na západním pobřeží ve Vancouveru. Do zámoří se vydal z Anglie proto, že na ostrovech neviděl žádnou perspektivu. "Prostředí je zkostnatělé a příležitostí bylo jen málo. Naznačovali mi, že pokud člověk nehrál profesionálně, nebude mít šanci se posouvat," popsal svůj důvod pro opuštění Anglie.
S trénováním začal v akademii Sunderlandu. "Byli tam vynikající trenéři, kteří ale nikdy nedostali šanci posunout se ještě výš. Byl tam prostě limit a viděl jsem, jak se příležitosti uzavírají i pro mě. Chtěl jsem ale u profese zůstat a ukázat, že se mýlí," líčí Herdman.
Do Kanady se dostal oklikou přes Zéland, kde trénoval reprezentaci žen. "Na Zélandu jsem se konečně dostal z koloběhu anglického systému, utekl jsem ze zažitých vzorců, stále stejných konverzací," říká. Setkal se tam i s trenéry hokeje a ragby, mezi nimi se stal jeho mentorem bývalý hráč All Black Robbie Deans. "Ovlivňovali jsme se navzájem dennodenně, bylo tam hrozně moc příležitostí pro novinky a inovace," popisuje pro televizi Sky.
Kanadskou ženskou reprezentaci pak dvakrát dovedl na olympijský turnaj, kde získal bronzové medaile v Londýně a o čtyři roky později v Riu. Jím vybudovaný tým získal letos v Tokiu historické zlato, to už ovšem Herdman stál na lavičce mužů. V těžkém rozhodování, zda odejít od úspěšného týmu, mu pomohly podmínky v ženském sportu. "Můj rozpočet se za sedm let, co jsem byl u týmu, vůbec nezměnil," vysvětlil.
"Hráli jsme před plným hledištěm, měli domácí mistrovství světa, ale já jsem dostával pořád stejný příděl rok za rokem. Jak pak můžete tým posunout? Potřebovali jsme miliony na zlepšení podmínek, vybudování ženské ligy. Bez peněz to nešlo. Jediná cesta je přes úspěch mužského týmu a pravidelnou kvalifikaci na světový šampionát," myslí si.
"Veřejnost tomu asi nikdy neporozumí, ale moje srdce je stále u ženských programů. V Kanadě je obrovská možnost celý fotbal posunout dopředu. To je to, s čím jsem přišel za týmem. Můžeme změnit fotbal v této zemi navždy," věří.
