Glosář - Koncem srpna se bossové evropských klubů tradičně sjíždějí do Monaka. Ten model dobře znáte, ve čtvrtek se vylosuje složení skupin Ligy mistrů, na pátek pak zbude Evropská liga, sice seriózní, ale v zásadě chudší příbuzná první jmenované.
Není divu, že hlavním magnetem všech je logicky možná účast na zmíněné čtvrteční "party", spojené s Ligou mistrů. A do slůvka "všech" se rozhodně vejde i pražská Sparta.
Jenže poslední exemplář živého sparťana byl při losování Ligy mistrů viděn naposledy před 11 lety, konkrétně v srpnu 2005. Od té doby Spartu žádné čtvrteční sezení s Realem či Bayernem a losovacími míčky neoblažilo, sedmkrát si to alespoň částečně nahrazovala v pátek, v evropské soutěží číslo 2.
A žádný průlom se stále nekoná. Středeční neúspěch Sparty v Bukurešti již rozhodl o tom, že letité trauma nejbohatšího českého klubu trvá. Po výsledcích 1:1 a 0:2 Sparta opět úskalími předkol Ligy mistrů neproplula, domácí Steaua ji nepustila ani do finální fáze kvalifikace Champions League. Zato si ještě Letenští mohou vyzkoušet play off Evropské ligy.
Hlavní cíl, tedy účast v Lize mistrů, opět zkrachoval. Proč? Nabízejí se samozřejmě tradiční klišé, třeba že se Sparty drží nějaké tajemné prokletí. Zda za ním stojí Rumburak, nebo spíš vodník Volšoveček, opravdu těžko soudit.
A pak je tu i druhá možnost. Připustit, že není-li nejbohatší český klub po 11 sezon v řadě schopen do Ligy mistrů postoupit, a to ani na právě promrhaný pokus číslo 7, možná dělá celou dobu něco chybně.
Právě na těchto skaliscích sparťanský škuner plující k ostrovu pokladů v uplynulých letech troskotal. Postupně proti Spartě uspěl Arsenal, pak dvakrát za sebou Panathinaikos, Žilina, Malmö, loni CSKA Moskva a teď Steaua Bukurešť.
Křetínský = spása i prokletí Sparty v jednom
Měnili se trenéři, hráčské generace, strategie spoléhající na veterány i mladíčky, na Čechy i cizince. Jenže jak přijde léto, pak boj o Ligu mistrů končí pořád stejně. Samozřejmě za splnění podmínky, že se do něj Sparta v příslušné sezoně z domácí soutěže vůbec kvalifikovala, za tu dobu se jí to nepovedlo čtyřikrát.
Co ovšem přetrvává a nemění se, to je vlastník klubu Daniel Křetínský. A troufnu si říct, že právě u mladého miliardáře všechno začíná. Pro Spartu je na jednu stranu jeho osoba požehnáním, neboť "ze svého" dokáže stamilionovými částkami průběžně dolepovat její roční rozpočty, trpící fatálně právě absencemi klubu v Lize mistrů.
Problém vidím v tom, že o všech klíčových krocích Sparty, kupříkladu o transferech, rozhoduje v praxi ve finální fázi stále jeden jediný člověk. A zdroje se shodnou, že tím je právě vlastník klubu, tedy Daniel Křetínský. A to vnáší do hry mnohá úskalí.
Za prvé: byznysmen Křetínský je časově mimořádně náročně vytížen. Občas se ho lidem z klubu nepodaří zkontaktovat třeba i několik dní, to když u něj zrovna logicky dostává přednost třeba nákup zahraniční elektrárny. Jenže než klub šéfa sežene, může být někdy už i pozdě, třeba při přestupech.
Za druhé: Daniel Křetínský se brilantně vyzná kupříkladu na energetických trzích, sází na to, že dokáže anticipovat jejich vývoj a podobně. Stejně tak se rozhodl ovládnout i jinou nauku, a to fotbalovou strategii a vše, co souvisí s budováním mužstva.
Obávám se, že ať už by byl sebetalentovanější, musí v té věci nevyhnutelně narazit na limity svého akademického chápání. Tím spíš, že na stadionu se reálně vyskytuje jen pár dnů či týdnů v roce a velká část komunikace směrem k němu je tedy pouze zprostředkovaná.
Za třetí: Křetínskému je oprávněně vyčítáno, že management klubu obsazuje svými osobními přáteli. Do této kategorie patří členové užšího vedení Adam Kotalík či Jakub Otava.
Permanentní třecí plocha: Hřebík versus ostatní
Neřešme teď už však další dílčí detaily či jednotlivosti, ale konkrétní rozhodnutí. Mnohá byla jistě úspěšná, jiná ne. Podstatné podle mě je podívat se na věc jako na celek. Tak si to shrňme:
Spartu řídí osoba, která většinu času tráví mimo klub a prioritně se zabývá zcela jinými tématy. Udělat si čas na strategický rozvoj Sparty při přejezdu z letiště a pak chvilku před spaním nestačí.
Chápe jistě mnohé, všechna čest, nicméně Daniel Křetínský bezesporu ve věci sportovního vzdělání náležitě fundovaným odborníkem není. Jeho šance činit správná rozhodnutí se tak snižují; tím spíše, že se mu obvykle dostává zcela protichůdných rad od dvojice Kotalík-Otava na straně jedné a šéfa mládežnického úseku Jaroslava Hřebíka na straně druhé. Na této linii zůstává v klubu stále patrné jisté napětí.
Fakt, že Křetínský Spartu reálně řídí sám, logicky snižuje kredit členů managementu klubu a ti pak ve většině případů fungují jen jako mezičlánky či vyjednavači bez reálné rozhodovací pravomoci. Spartě tak potom opravdu silný management vlastně ani nemůže dozrát.
Daniel Křetínský to jistě myslí se Spartou dobře a mnoho dobrého pro ni činí. To nikdo nezpochybňuje.
Nicméně dokud svoji hračku, se kterou ve volných chvílích zaníceně experimentuje, nepředá profesionálnímu manažerovi, který bude Spartou žít od rána do večera, bude kompetentní činit ekonomická i sportovní rozhodnutí, a především obdrží i reálnou pravomoc je uskutečňovat, tak nejspíš Sparta bude postávat na místě.
Ano, v uplynulé sezoně už se zdálo, že se hnula někam vpřed, to když se probojovala až do čtvrtfinále Evropské ligy. Až příliš snadno se ale vzápětí smířila s tím, že jí evropská cesta a četná zranění sebraly síly na ligu.
Sparta si povolila šrouby vlastního tlaku
Druhé místo v lize hodnotila Sparta tradičně jako zásadní neúspěch, letos to prakticky úplně přešla. Povolila tak šrouby, které si nad sebou vždy utahovala a sama sebe tak bičovala k maximální motivaci.
Ta jako by se vytratila i ze zápasů proti Steaue. V kombinaci se slabou herní formou Sparty, kterou nakonec přiznal i trenér Zdeněk Ščasný, se proto stalo, že ze 180 minut celého dvojutkání mohla být Sparta spokojena možná tak s dvaceti minutami první půle pražského mače. A to k postupu stačit nemohlo, natolik kvalitním soupeřem zase Steaua jistě byla. Ale zas nikoli nepřekonatelným, jestli se Sparta po letech do Ligy mistrů opravdu dostat chce, někoho prostě vyřadit musí.
I když, kdo ví, třeba její černou sérii utne blížící se možnost přímého postupu českého mistra do Champions League, když už jí ty její kvalifikace historicky tolik nejdou. Nicméně... Ať už budou ve Spartě hráči takoví nebo makoví a trenéři s naběhlou žílou či kliďasové, za všech okolností bude, myslím, Spartu stále handicapovat právě Křetínského model přímého řízení klubu. I kdyby byla nakrásně všechna jeho rozhodnutí správná, jakože nejsou, stejně organizaci klubu křiví a zplošťují do naprosto atypických tvarů.
Špatný start do sezony zavinila jistě celá řada příčin, chyby je třeba hledat u hráčů a jejich výkonů, také u způsobu, jak byli trenérem herně, fyzicky, strategicky i motivačně (ne)připraveni. Připomenout lze i několik Ščasného poněkud zavádějících výroků, kdy lakoval věci narůžovo a spílal za kritická slova médiím. Nakonec je ze sebe v Bukurešti vychrlil sám, pustil se do Zahustela, Fataie a dalších, připustil slabou formu týmu po letní pauze.
Při předchozích neúspěšných pokusech o start v Lize mistrů možná některé hráče Sparty srážel tlak s tím spojený do kolen, nicméně to byl jejich nedostatek. Teď jako by Sparta naopak od toho vnitřního tlaku na sebe sama upustila - a v tom vidím velkou část vysvětlení faktu, že Sparta zahrála proti Steaue dvakrát hluboko pod své možnosti, viz zápasy na Laziu či v Krasnodaru.
Možná Spartě hodně pomůže příchod Tomáše Rosického, pokud k němu vážně dojde, možná na Letné bude hrát Evropskou ligu, možná ne. Nejvíc by ale Spartě pomohlo, kdyby už její vlastník upustil od metodiky řízení ve stylu "moje Sparta, moje hračka".
