"Jako otec jsem byl nesmírně šťastný za Lukáše. Jako jeho průvodce i trenéra mě to samozřejmě potěšilo také odborně. Ale nejvíce mě to zasáhlo emočně z toho důvodu, co si prožil," říká Jiří Vorlický, dlouholetý trenér mládeže, jeden z průkopníků regionálních fotbalových akademií a současný kouč rezervy Slovácka.
Lukáš i v zápase s Karvinou předvedl, že je jiný než většina českých hráčů. Nechybí mu odvaha, tvořivost. Jak jste to v něm odmalička budoval?
Asi jako většina tatínků, kteří po kariéře začali trénovat a mysleli, že jsou trenéři, jsem nejprve dost negativně poznamenal svého staršího syna Jiřího, který byl také velmi talentovaný pohybově i fotbalově. Myslel jsem si, že veškeré poznatky, které jsem nabyl jako hráč, mám do něj dostat. Proto jsem udělal spoustu chyb. A díky tomu jsem u Lukáše dělal chyb mnohem méně a mnohem více jsem se soustředil na sebevzdělávání.
Můžete na sebe prásknout, jaké největší chyby jste se dopustil?
Když jsem začínal trénovat Jirku, nevěděl jsem nic o kognitivních procesech a učení. Učil jsem pouze ze své vlastní zkušenosti než z pohledu dítěte. Neučil jsem v souladu s pedagogikou a didaktickými styly. Měl jsem velmi dobře připravené tréninkové jednotky, ale nebyl jsem připravený pro rozvoj budoucího fotbalisty se vším všudy. Byl jsem netrpělivý. U Lukáše se to velmi změnilo.
V čem především?
Rozvoj herního myšlení a vůbec pohledu na život jsem Lukáše a další hráče učil přes témata a vzájemnou interakci. Zjednodušeně: pokud bylo něco nového, nejdřív jsme se s tím seznámili. Potom jsme to téma osvojovali, až postupně docházelo k automatizaci.
Měl byste po ruce příklad pro lepší představu?
Kdo učí děti slalom, přihrávky nebo řešení nějakých herních situací a očekává, že za první nebo druhý trénink se to naučí, a ještě k tomu v rychlosti, velmi se mýlí. Proto máme mnoho hráčů, kteří jsou zbrklí. Všechno dělají ve velké rychlosti bez kvalitního zvládnutí dovedností, bez navnímání herního děje jako celku. Pracujeme v částech a ne v celku. Vytrháváme jednotlivosti z kontextu, což vidím i dnes. Když budu trénovat šesti až osmileté děti, potřebuju, aby začaly rozumět hře. Proto jsem zásadně učil Lukáše a děti od celku k částem a zpět k celku. Nezačínal jsem různými drily, přesto ty drily v tréninku byly, ale až když hráč už rozuměl hře. Věděl, co je to útočení, bránění, co je cílem jednotlivých her…
Na hřišti to vypadalo jak?
Když jsem učil svého syna a další hráče třeba tématu obcházení, učil jsem obcházení hned v součinnosti více hráčů. Pokud měl hráč obcházet soupeře, bylo zapotřebí i těm ostatním vysvětlovat, aby udělali pozice pro něj, aby mohl obcházet. Obcházel tedy rovnou v souvislostech. Všichni byli více nastavení na obcházení, ale současně měli možnost si přihrát. Dlouhodobý návyk pro obcházení totiž musí vycházet z konkrétní herní situace nebo děje, aby se hráči neučili zlozvykům, třeba narážení do zavřených prostorů a podobně. Hráč, který obcházel, měl díky tomu mnohem více možností pro rozhodování.
Jak jste Lukášovi a dalším hráčům dával zpětnou vazbu?
Zpětná vazba byla už doplněná o reciproční koučink. A zásadně byla poskytovaná v intervalu odpočinku. Abychom nerozbíjeli děj. Chybovost k učení patří. A také musíme zachovat fáze psychomotorického učení. Takže jestliže jsme v seznamovací fázi, o to víc chyb tam bude. Třeba časoprostorový tlak proto musíme úměrně přidávat dovednostem. U nás se ale hráči neustále vyskytují na malém prostoru a protože ve většině případů je tam odmalička soubojové chování, není místo pro komplexnost. Aby se hráči naučili ovládat herní situaci s míčem.
A tak pořád slyšíme: český hráč ztrácí více míčů než kolegové ze západoevropských týmů.
Znám u nás hodně trenérů u mládeže i dospělých, kteří měli velmi dobře připravené hráče a myslím si, že i v evropských klubech by se neztratili. Ale způsob hry, který převládá v našich mládežnických kategoriích, je, opravdu až na výjimky, velmi soubojový. A je na to zaměřena i pozornost řady trenérů. Důsledkem je, že hráči se zcela automaticky dostávají pod časoprostorový tlak a my nemáme trpělivost s tou chybovostí. I u hráčů, kteří mají předpoklady ovládat míč. Je to o vidění fotbalu. A priori jde o práci s prostorem. Ale většinou těch hráčů, kteří jsou bez míče. Ti vytvářejí podmínky pro hráče s míčem. Ale my si prostor v našich soutěžích zahušťujeme sami. Když proti vám stojí soubojový soupeř, můžete ho přehrát fotbalem, ale my to hráče neučíme. My se snažíme vyrovnat těm soubojům. Nemáme i tolik trpělivosti při dohrávání poslední třetiny hřiště, i když se tu o tom posledních patnáct let bavíme. Chceme co nejrychleji zakončovat.
Co nejrychleji se zakončuje jen v případě, pokud se přechází do rychlého protiútoku. Když máme jít do rychlého protiútoku, tak po většinu času přibržďujeme. A naopak - když máme jít do postupného útoku, velmi brzo zakončujeme a zbavujeme se míče. Opakuji: znám mnoho trenérů, kteří tohle umí učit správně. Ale nejsou podle mě na patřičných místech.
Jak je možné, že pořád "soubojujeme", když si každý může víkend co víkend pustit Premier League, La Ligu nebo bundesligu, kde se hraje jinak?
Měl jsem možnost se podílet i na vzdělávání trenérů a navštěvovat s nimi různé zahraniční stáže. Nechci nikoho urazit, ale na všech těchto pobytech byla snad jen čtvrtina trenérů, kterou to doopravdy zajímalo a chtěla vidět hloubku. Zbylé tři čtvrtiny trenérů, a za tím číslem si stojím, většinou jen říkaly: Takhle se u nás nedá hrát. Mířím do vlastních řad, protože jsem to sám zažil. Jak jsme byli i my učeni, abychom takový fotbal hráli, tak to možná i nás vedlo k tomu, abychom to předávali dál. Současně ale musím podotknout, že systém vzdělávání v České republice, na který u nás slyším velkou kritiku, absolutně odmítám. Antonín Barák, Antonín Plachý, Luděk Procházka a další lidi mají obrovský přesah a kvalitu, aby naše trenéry dobře vychovali. Potřebovali ale k tomu ještě více času a měli ho dostat.
Skrz syna jste poznal život za oponou akademie Atalanty Bergamo. V čem je odlišná od českých?
S Lukášem jsem měl možnost navštívit více akademií - Fulham, West Ham United, Rapid Vídeň, Inter Milán, měli jsme nabídky do německých akademií. Lukáš si vybral v patnácti a půl letech sám akademii Atalanty Bergamo.
Proč?
Akademie Atalanty byla specifická v tom, že nechala hráče růst samostatně. Ona nemá specifický program, jako má třeba Fulham, který má specializované tréninky pro talenty od dvanácti do devatenácti let. Atalanta si v patnácti, respektive šestnácti vybere to nejlepší, co si může vybrat v Evropě. A pak jenom vytváří herní podmínky k tomu, aby ti hráči v té konkurenci rostli. Taktické věci se hodně řeší až v primaveře (seniorský B-tým). Lukáš nebyl kluk a hráč, který by úplně miloval každodenní stejný program, od rána do večera být na hřišti. Chtěl mít prostor i pro sebe. To mu tahle akademie nabízela. A kluci se v Atalantě museli o sebe poměrně sami starat.
Mohl byste to přiblížit víc?
Začal bych u sociálního pohledu. Kluci jsou ubytovaní v takovém centru, kde bydlí i důchodci a hendikepovaní. Tam se s nimi i stravují. Po tréninku a škole mají svůj vlastní program. Můžou kdykoli do města do večerky, kterou mají v deset. Nejsou uvázaní na internátu. Na ubytovně mají ti, kdo to potřebují, možnost doučování. Ale jinak nejsou hlídáni, mají už od patnácti naprosto volný program mimo trénink a školu.
Co na hřišti?
Jsou dané herní principy po kategoriích, které se prolínají celým tréninkovým procesem. Hráčům nikdo dlouze nevysvětluje, co a jak mají dělat. Do herních cvičení a průpravných her naskakují podle vlastního tempa. Ti kluci už jsou předem důkladně naskautovaní, takže v akademii s nimi nemusí řešit základy. Často slyším, že Lukáše vychovalo zahraničí. Je tomu naopak! V Atalantě se hodně zajímali o to, jak jsme hráče do takového stavu vůbec dostali. On už tam jenom dorůstal v tom smyslu, aby se adaptoval na herní způsob Atalanty.
Takže byl technicky lépe připravený než kluci, kteří tam byli?
Můžu říct, že ano. Z hlediska herní inteligence a techniky patřil ke čtyřem rozdílovým hráčům, kteří v akademii byli.
Na jaké herní principy se musel adaptovat?
U šestnáctky šlo třeba o výstavbu útoku, přechod přes střední pásmo a dohrávání poslední třetiny hřiště. Principem bylo, že opravdu ve většině případů se to musí dít bez výrazné mezihry dozadu. Ale pozor, ne za každou cenu. Princip hrát nahoru tam je, ale ne přes prostory, kudy to nejde. Nebyl tam ještě kladen důraz na obranné principy, ale v U17 už se hodně přidávaly principy zónové a kombinované obrany.
Hrají mládežnické celky Atalanty na výsledky?
Všichni v akademii Atalanty hrají na výsledky, ale ne proti principům, které trénují. Když tam byl Lukáš druhým rokem, hrála Atalanta poměrně dlouhou dobu o záchranu. Bylo to zapříčiněno tím, že neustoupila od svého způsobu hry a učebního procesu.
Už jsme se v českém fotbale posunuli tímhle směrem?
V České republice je mnoho trenérů, kteří takhle uvažují a trénují, ale není z toho nastaven takový program, aby byl viditelný. Takže v tom množství klubů a trenérů u nás jsou to jen kapky v moři. Já obdivuju různorodost herních stylů vycházející z kultur národů i typologie trenérů a právě tuto různorodost potřebujeme vědomě podporovat. A ještě něco: všichni hráči, které jsem provázel a provázím, jsou mými životními učiteli, ale oba synové klíčovými. I tímto způsobem můžeme nahlížet na rozvoj našich hráčů.
