Hochfilzen - Byl by to asi poslední chybějící střípek do jinak parádní mozaiky úspěchů. Nakonec ale Ondřej Moravec na titul biatlonového mistra světa v Hochfilzenu nedosáhl, byť chybělo jen 3,3 vteřiny. A scházet mu tak pořád bude i velké individuální zlato. Ovšem i stříbro musí po všech peripetiích, kterými si v životě i v této sezoně prošel, brát.
Ten příběh mu média často připomínají. Zhruba v deseti letech prodělal Perthesovu chorobu. Jinými slovy se mu rozpadal kyčelní kloub. Pro malého sportovce to byla rána. V té době už dávno lyžoval a lékaři mu hrozili operací, výměnou za endoprotézu. Záhy mohlo být po kariéře.
Jenže i takový neposeda, jakým tehdy malý Ondřej byl, se dokázal uklidnit, poctivě rehabilitoval, jezdil na vozíku, chodil o berlích, nohu příliš nezatěžoval. Po necelém roce se stav zlepšil a on mohl opět pomalu začít sportovat. Ovšem jen rekreačně, závodění mu lékaři zakázali. "To pro mě byl docela šok," vzpomínal s odstupem Moravec.
S takovou překážkou se kluk z Letohradu odmítl smířit a zase docházel na lyžařské tréninky. I když mamince se to také moc nelíbilo. "Zkusil jsem to a noha vydržela. Když viděla, že do toho lyžařského kroužku furt chodím a nic se neděje, ustoupila," přiznal.
Později se začal naplno věnovat biatlonu, když chodil na kontroly, lékařům nikdy nepřiznal, že je z něj vrcholový sportovec. Ti se to dozvěděli až z médií, když začal sbírat první úspěchy. A že jich v juniorské kategorii bylo. Celkem osm z mistrovství světa.
A přesně tolik jich má kontě z velkých akcí i nyní. Tři z olympijských her a pět ze světového šampionátu. Jen jedna z nich je zlatá, ta ze smíšené štafety před dvěma lety na MS v Kontiolahti. Individuální triumf žádný, a to k němu bylo ve vytrvalostním závodě v Hochfilzenu tak blízko.
"Tak velkou šanci na zlato jsem ještě nikdy neměl," hlesl po závodě trochu smutně, i když by měl být vlastně šťastný.
Vždyť před cestou do Rakouska se mu zrovna dvakrát nedařilo, v Anterselvě bral nejlepší 23. místo a do úvodního závodu vrcholné akce sezony smíšených kvartet ho trenéři nominovali až po jeho výsledcích v tréninku.
"Rodina mi dodává klid"
Navíc už dvakrát si v průběhu šampionátu odstřelil cenný kov poslední položkou, ve sprintu dokonce posledním nábojem. Stříbro je pro něho v takovém světle skvělý úspěch.
"Medaile je pro něj obrovská satisfakce za tu dřinu. Už během léta na něm bylo vidět, že udělal kvalitní práci. Bylo jen třeba, aby se chytl. Náznaky, že by mohl být zpátky ve špičce, tam byly. Pořád ukazuje vysoký standard a teď to klaplo," pochválil ho šéftrenér českého týmu Ondřej Rybář.
Ve 32 letech je z Moravce opravdu vyzrálý biatlonista i muž, který postavil dům, zplodil dceru a který ví, že jsou i jiné priority. "Rodina dodává klid. Když prohrajete závod, jste poslední a přijdete domů, tak tam jste vždycky první. Doma mi nikdo neřekne, že to je špatné, pro ně jsem jednička a to je důležité," řekl.
A tak ho mistrovské zlato, které mu těsně vyfoukl Lowell Bailey, nemusí zase až tak mrzet. Vždyť Američan získal titul poprvé až teď v 35 letech. "Čekal na to strašnou dobu, ale já na to zlato taky čekám dlouho," usmál se Moravec. Kdo ví, třeba má svůj největší závod pořád před sebou. "Klidně to může být i v 35 letech," dodal.
