Tragický osud první slovenské medailistky. Kůň ji uvláčel k smrti

Rudolf Černík Rudolf Černík
23. 9. 2024 11:37
Nesmazatelně se zapsala do historie slovenského sportu, jako první Slovenka totiž získala medaili na olympijských hrách. Pozoruhodný příběh Matildy Pálfiové však měl smutný konec. Od její tragické smrti uplynulo právě dnes osmdesát let.
Matilda Pálfiová
Matilda Pálfiová | Foto: ČTK

Když družstvo československých gymnastek získalo v Berlíně 1936 stříbrnou medaili, byl to pro východní část tehdejší republiky přelomový úspěch.

Členkou týmu totiž byla i Pálfiová, která se tak stala první slovenskou medailistkou v historii olympiád. 

"A mohla mít i zlato. Ale ani tehdy nebyla na světě spravedlnost," vzpomínal na berlínskou olympiádu zápasník Jozef Herda, sám v Berlíně rovněž stříbrný. 

Připomínal tím atmosféru tehdejších her pod hákovým křížem. Pořadatelskému Německu sloužily hlavně jako propagace hitlerovského režimu, pro výhru jeho sportovců byl ochoten udělat takřka cokoliv. I německé gymnastky se těšily nevšední přízni rozhodčích a braly zlato na úkor lepšího Československa…

I tak to byl pro Pálfiovou vrchol nevšedního sportovního příběhu.

Narodila se 11. března 1912 v Kostoľanech nad Hornádem, o maminku záhy přišla. Její tatínek byl polesný a právě při procházkách s ním po revíru získala lásku k přírodě i fyzickou kondici, ohebnost a mrštnost, což se jí pak v závodní kariéře hodilo.

Na měšťanku chodila v Košicích, kam se s tatínkem přestěhovala - a paradoxně dostala dvojku z tělesné výchovy.

To už se jako členka Sokola věnovala volejbalu, stolnímu tenisu, atletice i gymnastice.

V roce 1927 vystoupila na akci Československé obce sokolské v Košicích před 10 tisíci diváky a to rozhodlo, že se bude dál věnovat právě gymnastice. 

O osm let později se v Praze zúčastnila závodů, na jejichž základě mělo vzniknout reprezentační družstvo pro olympiádu v Berlíně. A tady jí pomohla náhoda. I když obsadila až 26. místo, nahradila nakonec kolegyni, která se z pracovních důvodů musela nominace vzdát.

V té době jí zemřel tatínek a Pálfiová zůstala sama. Reprezentační místo tak vzala jako životní příležitost a tvrdě dřela.

Na závěrečných nominačních závodech obsadila čtvrté místo a cestu do Berlína, ke stříbrnému kovu a k titulu první slovenské olympijské medailistky měla otevřenou.

Že československé gymnastky tehdy vládly světu, dokázal šampionát o dva roky později, kdy se staly mistryněmi světa.

Pálfiová se i tímto titulem pyšnila jako první Slovenka v historii, ve víceboji jednotlivkyň navíc potvrdila totální československou dominanci, když přidala bronz za vítěznou Vlastou Děkanovou a druhou Zdeňkou Vermiřovskou.

Jenže to už v Československu přituhlo ještě víc. Po vzniku samostatné první Slovenské republiky odmítla Pálfiová - i kvůli berlínské zkušenosti s fašisty - cvičit v tělovýchovné organizaci Hlinkovy gardy a raději s gymnastikou skončila.

Dál se pro radost věnovala v Klubu slovenských turistů a lyžařů řadě sportů, třeba i kanoistice. Navíc propadla jezdectví. Právě láska ke koním se jí nakonec stala osudná.

Při vyjížďce v Malých Brestovanech 23. září 1944 se její kobyla splašila a vyhodila Pálfiovou ze sedla.

Jezdkyni bohužel zůstala noha ve třmeni a splašené zvíře ji vláčelo po zemi. Když se Pálfiovou podařilo konečně vyprostit, byla už mrtvá.

Bylo jí pouhých 32 let.

 

Právě se děje

Další zprávy