Je první polovina března a vy už za sebou máte téměř třicet zápasů, z toho 26 vítězných, nedoléhá na vás únava?
V tom posledním finále už jsem trochu únavu cítila. Ale to bylo jen tím množstvím zápasů, ne že by se zase ozývalo nějaké zranění. Jen se to nakumulovalo, navíc v Austrálii bylo 40 stupňů. Teď pojedu domů do Sokolova, odpočinu si a přijedu trénovat na další turnaj až někdy o víkendu.
Překvapilo vás, jakou úžasnou šňůru jste rozjela?
Rozhodně. Na začátku sezony jsem vůbec netušila, jak budu hrát. V trénincích mi to třeba šlo dobře, ale zápas je úplně něco jiného. Takže takovou jízdu jsem nečekala. Možná mi pomohlo to, že jsem věděla, že hraju po půlroční pauze a že když prohraju, tak se nic neděje.
Ta byla zaviněná zraněním lokte, předpokládám, že to ovlivnilo i váš trénink, nemůže i to hrát svou roli?
To je pravda. Hodně jsem dělala cviky na posilování celého těla, což mi asi taky pomohlo, celkově jsem zlepšila kondici. Hodně jsme chodili běhat dlouhé vzdálenosti na vytrvalost. Cítím se teď na kurtu dobře. Ale přiznám se, že sama nevím, čím to je, že to takhle vyšlo.
Vy máte možná trochu netradičně rovnou dva trenéry, Jiřího Hřebce a Zdeňka Kubíka, jak ta spolupráce funguje?
Tady na Štvanici trénuju s panem Hřebcem, ten je u mých sparingů, jednou dvakrát si zatrénujeme i s panem Kubíkem, který se mnou jezdí i po turnajích, protože například do Austrálie už pan Hřebec nechce jezdit kvůli dlouhým přeletům. Takhle nám to funguje, já pana Kubíka znám dlouhou dobu, cestuju s ním už asi čtyři roky a jsme spolu všichni v kontaktu, píšeme si. Když jsem někde na turnaji, trenéři se radí, co mám ještě zlepšit, a podobně.
A jaké máte společné plány, kam se chystáte?
Teď už nemám limity, co se týče věku, můžu odehrát dospělých turnajů, kolik chci, takže budu jezdit turnaje po Evropě. Rýsuje se tam nějaká šedesátka ITF, nebo pětadvacítky v Itálii. Ale ještě uvidíme.
Divný mi přišel jen zápas proti Stosurové
Díky šňůře výher jste se posunula v žebříčku momentálně už k 240. místu, co je teď vaše meta?
Potřebovala bych se dostat do kvalifikací na grandslamy, takže někam na 210. místo a lépe, to je teď náš cíl. Musím začít hrát větší turnaje, abych sbírala i větší body. Tam jsou ale pak náročné i kvalifikace. Uvidíme, asi se budeme ještě rozhodovat podle obsazení těch turnajů.
Mezi staršími a zkušenějšími soupeřkami jste ale zjevně jako ryba ve vodě…
Přeci jen už proti nim hraju od patnácti let, tak jsem si asi zvykla. Divné mi to přišlo snad jen loni ve Stromovce, když jsem hrála proti Stosurové. Tam jsem si uvědomovala, že je tak moc starší než já. Dřív jsem si to neuměla moc představit, že bych mohla porazit třeba o deset let starší holku, ale teď už mi to ani nepřijde.
V Perthu jste ale hrála finále proti jen o rok starší krajance Marii Bouzkové a prohrála jste, brala jste to trochu jako české derby?
My se moc neznáme, ona trénuje hlavně v Americe, ale zdravíme se. Moc jsem to nevnímala, že hraju zrovna proti ní. Soustředila jsem se na svou hru. Ale bylo to těžké finále, bylo asi 40 stupňů, já hrála x-tý zápas v řadě. Ale ona zahrála dobře a zaslouženě vyhrála.
Od začátku sezony máte už dva tituly, ale z Austrálie jste si žádný neodvezla, mrzelo vás to?
Mrzelo. S Maruškou mi došly síly a v druhém finále jsem hrála s Brazilkou, se kterou jsem hrála na předchozím turnaji, a tam hrála dost špatně, kazila. Teď ale byla rozehraná a nedala mi moc šancí. Nehrála jsem špatně, ale ona byla lepší.
I tak vám ale na Štvanici po krátké cestě ke stolečku, kde děláme tenhle rozhovor, pogratulovali už asi čtyři lidé, zvykáte si na to, že se z vás pomalu stává hvězda?
Tak o mně se v tomhle směru mluvilo, už když jsem byla mladší. Ale nikdy jsem si na sebe nevytvářela nějaký tlak, že bych měla vyhrávat, protože se to ode mě očekává. Musím na to být zvyklá, protože když budu lepší, bude mi psát ještě víc lidí. Tady je to ještě dobré, protože tu potkávám hlavně trenéry a lidi od tenisu. U nich vím, že mi to všichni přejou a fandí mi.
Kam až chcete jako tenisová hvězda vystoupat, s čím budete spokojená?
Každá tenistka vám řekne, že by chtěla být třeba v top 10, já si chci hlavně zahrát Wimbledon. Teď ten nejbližší cíl je vůbec se dostat do kvalifikace grandslamu, ale můj sen je hlavní soutěž a tam něco uhrát.
Příští rok ji čeká maturita
Ale díky výsledkům a tomu, jak jste se vypořádala s podmínkami u protinožců, to vypadá, že máte především skvělé předpoklady pro Australian Open…
Každý grandslam chci hrát. Ale moc se mi líbí tráva a celkově mám v oblibě All England Club. Australian Open je samozřejmě taky super. I když jsem tam zažila různé počasí. Když jsme tam přijeli na první turnaj, tak bylo pod mrakem a docela sychravo a pak zase kolem 35 stupňů, takže jsem se hned spálila (smích). Byl to šok, ale aklimatizovala jsem se.
Stíháte v takovém frmolu vůbec školu?
Nó… (smích) Je to náročný. Chodím na obchodku u nás v Sokolově, ale hodně mi vycházejí vstříc, že tam nemusím chodit a mám jen zkoušky a testy. Vždycky se mi to povede nějak zvládnout. Hlavně chci odmaturovat, zatím jsem ve třeťáku.
Umíte si teď maturitu představit?
Ne, vůbec (smích). Ale Miriam Kolodziejova, co hraje tady na Štvanici se mnou, dělala stejnou školu jako já a maturovala loni, takže už trochu vím, co mě čeká. A když to zvládla spolu s tenisem ona, měla bych taky.
