Plánovala jste, že odehrajete poslední zápas v reprezentačním dresu během finále Fed Cupu. Nakonec pandemie boj o stříbrnou mísu odsunula až na příští rok. Jak těžké bylo vzdát se tenisové rozlučky?
Trošku mě mrzelo, že se to nepovedlo tak, jak jsem si naplánovala. Trénovala jsem, abych si zahrála Fed Cup, který se měl hrát v dubnu. Doufala jsem, že se to uskuteční ještě letos, ale když řekli, že se to odsune, tak jsem věděla, že skončím. Už jsem to nechtěla dál prodlužovat. Ale nehroutím se. Jiným lidem změnila pandemie život mnohem víc.
Udržovala jste se tedy celou dobu v tréninku?
Dvouhru už bych nehrála, bylo to o tom, že bych se rozloučila ve čtyřhře. Takže jsem neměla nějaké náročné tréninky jako dřív. Spíš jen takové hravější. Ale snažila jsem se udržovat.
Na Instagramu vaše oznámení o konci vzbudilo velký ohlas a k pěkné kariéře vám blahopřála spousta hráček. Nelámala vás některá z nich, ať si to ještě rozmyslíte?
Nikdo mě nelámal. Hráčky chápou, jak je náročné hrát tak dlouho. Kolem té třicítky už asi každá tuší, že se konec blíží. Tělo už je unavené, já měla i spoustu zranění, o kterých se ví. Nestalo se mi, že by mě někdo přemlouval. Jsem vděčná, jak dlouho jsem vůbec vydržela.
Před třemi lety jste se ale vrátila po operaci zápěstí a kolene a nakonec jste zažila nejúspěšnější část kariéry. Dostala jste se do první dvacítky a do semifinále Wimbledonu. Nenapadlo vás, že umíte návraty jako Roger Federer?
K němu bych se rozhodně nepřirovnávala. Ale kdyby mi někdo řekl, že budu mít tak úspěšný rok 2017, tak bych mu nikdy nevěřila. To je, jako bych si ho vysnila. Po dvou operacích uhrát semifinále Wimbledonu, to bylo něco neskutečného. Ale je pravda, že to byla dlouhá doba rekonvalescence, tělo si oddychlo a na kurtu jsem byla uvolněnější. Jenže po téhle šňůře se začalo zase ozývat.
Takže si nemyslíte, že by se vám povedlo něco podobného i teď?
Nemyslím si to. Neměla bych tak dobrý chráněný žebříček jako tehdy. Dostávalo by se nahoru hůř, musela bych začínat od kvalifikací a to by už pro mé tělo nebylo. Konkurence je obrovská a po třicítce se snažit o nějaký takovýhle návrat… Někdo to sice zkouší i po mateřské a vyhovuje mu to, ale pro mě to není. Nemyslím, že bych se ještě někdy vracela, těším se, co přijde po kariéře.
Vaše trampoty se zraněními trochu připomínají tenisový osud Češky Markéty Vondroušové. Kdybyste byla v jejím věku, poradila byste jí něco?
Je to obrovský talent, ale dost se to na ni lepí. Je zraněná každou chvilku a sotva se rozjede, přibrzdí ji to a nemůže uhrát žádné pořádné výsledky. Bohužel tak to je, že někdo má tělo takové křehčí a někdo další pořádně ani neví, co zranění je. Vezměte si třeba Milose Raonice nebo Juana Martína del Potra, kteří také věčně bojují se zdravím.
Dá se tomu tedy nějak předejít?
Markéta má výhodu v tom, že je mladá a teď je medicína a fyzioterapie na úplně jiné úrovni. Když jsem začínala, měli jsme maximálně jen nějakou masáž. Musí se tělu věnovat a využít toho, že jsou všude takové možnosti, jak regenerovat a ulevovat svalům. Myslím, že má kolem sebe dobrý tým a dělá všechno pro to, aby byla zdravá. Doufám, že se z toho dostane, protože má obrovský potenciál.
Dá se směle říct, že jste nejlepší slovenskou travařkou. Tou českou je zase Petra Kvitová, se kterou prohráváte 1:7 na vzájemné souboje. Čím vám dělala největší potíže?
Péťa je má velmi dobrá kamarádka. Kdykoli jsme proti sobě hrály, bylo to velmi vtipné. Hodněkrát jsme proti sobě hrály třeba semifinále nebo finále. Kdykoli jsem proti ní šla, tak jsem věděla, že to budu mít hodně těžké. Je to skvělá hráčka, hraje rychle a já měla vždycky problém s levačkami. Musím říct, že to byla jedna z nejtěžších soupeřek v kariéře. Teď má zase výbornou formu a klidně by mohla ještě být světová jednička.
Poslední tři finále turnajů jste hrála proti Češkám. Jaký jste s nimi měla na okruhu vztah?
S Češkami jsem si vždycky hodně rozuměla. Máte neskutečné množství talentů a sympatických holek. Ať je to Bára Strýcová, Péťa Kvitová, obě ségry Plíškovy nebo další mladé holky. Za velkou kamarádku jsem vždycky považovala i Lucku Šafářovou. Český tenis na tom bude vždycky dobře, u nás je oproti tomu teď trošku krize.
Ano, v první stovce žebříčku je jen jedna Slovenka, a to na 96. místě Viktória Kužmová. Čím to je?
Pořád nám to někdo předhazuje, proč Češky jsou tak dobré a mají tolik talentů, zatímco my ne. Dřív jsme tam nahoře aspoň někoho měly a nevedly si zle, ale teď i Kužmová má v poslední době trochu problémy. Přitom hraje moderní tenis, a když jsem ji viděla hrát ve formě, má rozhodně na víc než na konec stovky. Pokud bude zdravá, věřím, že se z toho ještě vzpamatuje, je pořád mladá.
Myslíte, že se slovenský tenis tedy zase zvedne?
Nemám takový přehled, ale když se podívám na juniorské turnaje, nemám pocit, že by tam někdo nějak zvlášť zářil. Doufám, že se to změní a někdo ještě dozraje, aby tam nebyla taková díra.
A aby vás už nikdo nesrovnával s českými tenistkami…
To se srovnává těžko, u vás jsou holky pořád opravdu top a úplně někde jinde. Pro Češky je měřítko jen Amerika nebo Rusko, s nikým jiným nemá smysl, aby se poměřovaly.
Nicméně, to už nemusí být vaše starost. Kariéru máte za sebou. Nechtěla jste ji po vzoru Dominiky Cibulkové shrnout v autobiografické knížce?
Nikdy jsem nebyla typ, že bych se nějak chtěla mediálně zviditelňovat. Nikdy jsem nechtěla být středem pozornosti. Nemyslím si, že jsem oprávněná k tomu napsat knížku. Zastávám názor, že co říct mají ti absolutní top hráči jako Federer, Rafael Nadal, Novak Djokovič. Samozřejmě, pokud se na to někdo cítí a chce něco napsat, proč ne. Ale já to takhle nikdy necítila.
Jak tedy bude vypadat vaše budoucnost bez tenisu?
Ještě nevím, jestli úplně bez tenisu. Zatím se rozhodně nechystám, že bych někoho trénovala, že bych někam zase cestovala. Toho mám teď plné zuby. Chci si od něj hlavně oddychnout a vyčistit si hlavu. Uvidíme, co mi život přinese.
Prý vás teď uchvátil golf, jde vám to?
Ano, ten mě baví, v něm jsem se našla. Je to krásný sport, při kterém člověk může být v přírodě. Zároveň si při něm můžete i s někým dobře popovídat. Pomalu se v něm i zlepšuju, ale určitě to neznamená, že bych ho chtěla hrát nějak profesionálně. Na to už je v mém věku pozdě.
Dalším vaším koníčkem jsou developerské projekty. Nebyla by to cesta k nové kariéře?
Možná. Teď dokončujeme jednu stavbu, finalizujeme poslední detaily. Je to skvělé investování peněz, ale není to taková ta denní práce, která by mě nějak naplňovala a naplno zabavila. Nicméně určitě se tomu chci věnovat. S bratrem, který se v tomhle byznysu pohybuje už delší dobu, chceme rozhodně dál něco v budoucnu podnikat, tak uvidíme, jak nám to vyjde.
