Měl to být obyčejný zápas nasazené třiadvacítky a celkem neznámého kvalifikanta. Však ho také pořadatelé šoupli až na kurt číslo 18, na který zavítá maximálně pár stovek diváků.
V úterý 22. června po šesté hodině večer ještě zdaleka nikdo nemohl tušit, že se právě tahle bitva navždy zapíše do historie tenisu a diváci si budou lézt doslova po zádech, aby alespoň přes plot zahlédli pár výměn slavného duelu.
Od začátku nebyl žádný fenomenální tenis s dlouhými přestřelkami od základní čáry. Často byl po pár úderech konec, protože oba hráči měli svůj tenis postavený na servisu.
"Tohle je neskutečný duel, oba podáváme fantasticky, ani nevím, jak hrajeme dlouho, ale chci vyhrát," nechal se slyšet Isner, když pořadatelé utkání kvůli tmě poprvé přerušili za stavu 2:2.
Přetahovaná pokračovala pátým setem ve středu po obědě a právě tady začali oba přepisovat tenisové kroniky. Isner v utkání nastřílel 113 es, Mahut o deset méně. Jasný rekord v jednom zápase. Rozhodující sada trvala neuvěřitelných osm hodin a 11 minut a zápas opět rozdělila noc.
"Byli jsme při svých servisech neuvěřitelně konzistentní. A ta atmosféra? Byla úžasná, lidé to prožívali s námi, mačkali se na sedadlech a odmítali odejít na záchod nebo na jídlo, jen aby nepřišli o místa," vzpomínal s odstupem pro ESPS Američan.
Ve čtvrtek na proměněný mečbol opravdu čekaly davy diváků, kteří si v areálu All England Clubu našli jakýkoli kout, terasu, či sedačku, ze které bylo na kurt číslo 18 vidět. Marné bylo jejich skandování "centrkurt, centrkurt". wimbledonská pravidla jsou neúprosná, kde se zápas začne, tam musí i skončit.
Oba bojovníci mleli z posledního, stávkovala i technika, která na stovku odehraných gemů nebyla stavěná. Ukazatel se nakonec v rozhodující sadě zastavil na čísle 70:68 pro Isnera, který proměnil až pátý mečbol.
Mahut se v klíčový okamžik vydal k síti a Američan ho prohodil po čáře. Vítěz okamžitě pustil raketou a celých jeho 206 centimetrů padlo na trávu. Když se hráči potkali u sítě, vypadalo to, že se chtějí navzájem o sebe opřít.
"Byl jsem strašlivě unavený. Sice jsem vyhrál já, ale ten zápas byl o tom, že jsme to oba vydrželi, že jsme dokázali stát na nohou," uvedl Isner.
Mahut to viděl podobně, i když musel především kousat to, že na kurtu strávil 11 hodin a stejně nemá ani o bod či libru víc, než kterýkoli jiný poražený z prvního kola, který uhrál jen pár gemů a sotva se zpotil.
"Hrozně to bolelo. Ale postupem času jsem to vstřebal a uvědomil si, že mi ten zápas i hodně dal. Najednou mě všichni znali, každý se mě na duel ptal. A i když jsem odehrál spoustu dalších lepších zápasů a byl čtyřicátý na světě, nic už to nikdy nepřebilo," vzpomíná Francouz po deseti letech.
Něco mu ale přeci jen zbylo. Hned na kurtu dostali oba aktéři pamětní medaili za to, že se tak obtiskli do tenisové historie. Na cihlově zdi za kurtem 18 je nyní dosud tabulka, která připomíná maratonský zápas.
"Tohle je něco, co už se nikdy nebude opakovat. Tehdy probíhalo mistrovství světa ve fotbale, přesto se psalo jen o nás. Tohle se mohlo stát jen v posvátném Wimbledonu a nikde jinde," dodal Isner.
Pravdou je, že ať už rozpálená Austrálie, fyzicky náročná antuka v Paříži či tvrdý americký beton US Open, nemohly nabídnout lepší podmínky pro tak památný zápas. Navíc za poslední dekádu postupně turnaje velké čtyřky sáhly k úpravě pravidel a už ani v tradicemi prošpikovaném Londýně se nekonečný pátý set nehraje. Za stavu 12:12 rozhoduje zkrácená hra.
"Pro diváky je to asi lepší a atraktivnější varianta, v každém případě musí vyhrát ten lepší," nevadí tahle možnost Mahutovi.
Oba tak vědí, že už se jim v kariéře podobný zážitek poštěstí jen těžko. A to i proto, že Isnerovi je 35 a Mahutovi dokonce 38 let a je především elitním deblistou. To nejlepší mají nejspíš za sebou.
"Bylo mi 28 a odrazilo mě to ke druhé kariéře. Rok na to se mi narodil syn, kterému je teď už devět a dívá se na ten zápas v televizi. Takové chvíle mě naplňují hrdostí," nebrání se dojetí Mahut.
Ze životní bitvy vytěžili oba hlavní aktéři cenné přátelství. "Před tím utkáním jsem ho vůbec neznal. Když jsme se někde potkali na turnaji, tak jsme si maximálně kývli na pozdrav. Ale ten společný zážitek nás oba sblížil. Poznal jsem v něm jednoho z nejúžasnějších chlapů na okruhu. I moje máma ho miluje jako nikoho jiného z tenistů," směje se americký tenista.
Rodák z Angers alespoň s rodilým mluvčím může pilovat angličtinu. "Není to tak, že bychom si volali zrovna každý den, mé komunikační schopnosti v angličtině pořád nejsou nejlepší, ale rozhodně ho považuji za přítele," vysvětlil Mahut.
Sestřih toho nejlepšího ze zápasu Johna Isnera s Nicolasem Mahutem:
