Praha - Dobíhal kraťas, pak rychle trhnul tělem, aby byl připravený na soupeřův prohoz, když ho píchlo ve stehnu. Ošetření nepomohlo, zahlásil skreč a smutně zamával fanouškům, kteří přijeli český tým do Hannoveru podpořit. To byl poslední zápas Tomáše Berdycha v daviscupové kariéře.
Tehdy, na jaře 2016, ještě smutný příběh české jedničky neměl tak fatální dopad. Němec Philipp Kohlschreiber tímto snadným vítězstvím srovnal na 2:2, ale poté Lukáš Rosol smázl nastupující mladou hvězdu Alexandera Zvereva. Češi se vyhnuli baráži a postoupili do čtvrtfinále.
Sám Berdych nejspíš tehdy plánoval, že si v reprezentaci ještě někdy v dalších sezonách spraví chuť. Jenže kvůli různým bolístkám, zraněním či únavě už k tomu nedošlo. Nyní se s konečným účtem 50 vyhraných bitev s Davis Cupem definitivně rozloučil. Chce se už dál věnovat pouze vlastní kariéře a ve volných týdnech šetřit energii.
Ve 32 letech, v době, kdy se tenisovým kolotočem unavené tělo čím dál častěji ozývá a protestuje proti další zátěži, se vlastně není čemu divit. Samozřejmě, nabízí se srovnání s Radkem Štěpánkem, který téměř v 35 letech dotáhl český tým k senzační druhé stříbrné míse. Jenže jeho sportovní nesmrtelnost byla v tenisovém světě obrovskými úkazem, loni na podzim sám musel uznat, že není ze železa, zdraví je přednější a ukončit kariéru.
Berdych určitě nemusí nikomu nic dokazovat, nikomu nic nedluží. Spolu se Štěpánkem má největší zásluhu na tom, že se česká vlaječka dvakrát zapíchla do seznamu vítězů slavné týmové soutěže. Kdo ví, za jak dlouho se něco takového poštěstí znovu?
Jenže úspěchy namlsaný český fanoušek rychle zapomíná. Od slavné daviscupové éry výběru Jaroslava Navrátila se toho událo moc. Po vítězství nad Německem Češi bez Berdycha podlehli Francii. V následující sezoně se rovněž bez největší hvězdy dostali do baráže a v ní nestačili na houževnaté Nizozemce.
Pád ze Světové skupiny spousta odborníků svalila na slabou generaci mladých hráčů, sem tam si ale někdo rýpl i do Berdycha. Wimbledonského vítěze z roku 1973 Jana Kodeše prý nejlepší český tenista zklamal, protože odmítl pomoci týmu, když jeho služby nejvíc potřeboval.
Reprezentační pověst rodáka z Valašského Meziříčí utrpěla i o rok dříve, když kvůli hrozbě nákazy virem zika neodcestoval na olympijské hry do brazilského Ria.
I proto možná tiskovou zprávu o tom, že českým tenistům už nepomůže hledat cestu zpět do mezinárodní elity on a jeho PR tým načasovali na dobu, kdy kvarteto Petra Pály slaví hladký postup do semifinále Fed Cupu, kdy se celý svět soustředí na rodící se olympijské příběhy v Koreji a sportovní novináři nemají kapacity se Berdychově konci věnovat podrobněji.
Snaha odejít v tichosti a loučit se tak trochu "z gauče" je sice možná pochopitelná, ale ne rozumná a už vůbec ne důstojná toho, co by si dlouholetý lídr mužstva zasloužil.
V dubnu budou hrát Češi před domácím publikem v Porubě s Izraelem. Ještě jeden duel před naplněnou arénou, ještě jeden týmový ryk v boji o baráž Světové skupiny, aby všem fanouškům zmizela z úst příchuť pelyňku. To je to, co by slušelo konci reprezentační kariéry Tomáše Berdycha.
