Praha - Zbyněk Švehla je za více než patnáct let, během kterých se věnuje triatlonu na vozíku, již několikanásobných železným mužem. Účastní se závodů po celém světě. Ty jsou společné pro nehandicapované i handicapované, běžeckou část přitom vozíčkáři absolvují na speciálně upravených vozících, přezdívaných "formule".
Na vozíku jste od roku 1994. Co se tehdy stalo?
Nezvládl jsem sjezd při cyklistické části triatlonu v Karlových Varech. Únava, přemotivovanost, zbrklost. To byly asi hlavní faktory, které vedly k tomu nešťastnému pádu. Moje současná práce mě nutí se k tomu okamžiku úrazu pravidelně vracet - jsem ambasadorem na VZP projektu dětské úrazovosti. Přijďte do školy na besedu a dočkáte se delšího příběhu o mém tehdejším nepovedeném "jelením skoku".
Už půl roku po nehodě jste se vrátil k plavání a postupně i k dalším disciplínám triatlonu. Byl pro vás návrat k triatlonu jasnou volbou?
Triatlon jsem měl hluboko pod kůží a tím pádem se tehdy, zdá se, zaryl ještě hlouběji. Tedy v tomto ohledu to byla, jak říkáte, "jasná volba" nebo chcete-li "srdeční záležitost". Jinak samozřejmě v těch prvních měsících a letech po úraze je pramálo věcí jasných a jistých. Snad kromě té jedné dost nepříjemné - že to po nohách a po hlavě už prostě nepůjde. Navíc koncem devadesátých let byl handbike pro nás něčím, čím je dnes autonomní automobil.
Cesta k triatlonu byla postupná. Vedla jednoznačně přes plavání a tím nemyslím to "slavné koupání" v Podolí pět měsíců po úraze, ale mou plnou plaveckou angažovanost v Kontaktu bB. K systematickému sportovnímu plaveckému tréninku jsem se dostal právě zde a nástavbou k mokrým kilometrům mi byl veškerý duchovní, odborný a materiální servis, který umí nabídnout jen takové fungující společenství, jakým byl a stále je třeba právě Kontakt bB.
V roce 2000 jste absolvoval svůj první triatlon v Sadské u Poděbrad, následující rok jste už startoval na havajském Ironmanovi. Jaká byla vaše cesta na nejtěžší triatlon světa?
Rok 2000 byl v mnoha ohledech přelomový. Po pěti letech intenzivního sportování - především plavání a atletika (formulka) - se mi díky Zdeňku Škaroupkovi a firmě Sivak podařilo získat můj první handbike. Žlutý TOP End dostal díky specificky prohnutému rámu brzy přezdívku "banán" a otevřel mi poslední uzamčenou bránu na cestě k triatlonu. No otevřel - spíš jsem ji na tom kole rozrazil. Zkrátka, bylo to velké nadšení, návrat k cyklistice.
Do té doby jsem jen hltal články o Američanech a Australanech, kteří dobývali na handbicích havajského Ironmana, a najednou jsem to byl já, který s tou hluboko zarytou triatlonovou ranou v srdci seděl na "banánu", užíval si vítr ve vlasech, pot kapající z helmy a celé to pošetilé bláznovství, bez kterého nějak neumím naplno existovat. Není náhoda, že právě Sadská byla místem mého comebacku. Byl to závod, u jehož vzniku jsem stál a vypomáhal jej organizovat.
Pamatuji, že dva týdny před úrazem jsem tam ještě v plné síle zatloukal cílovou bránu. A když se ten první závod na vozíku docela povedl, byla další metou kvalifikace na Havaj ve Spojených státech. Proč to nezkusit, když navíc žádné alternativy závodů v Evropě tehdy ještě nebyly. Zkrátka byla to doba, kdy žádná meta nebyla dost vzdálená, žádná brána dostatečně pevně uzavřená. Byla to éra "banána dobyvatele". (úsměv)
Jak jste zvládal extrémní podmínky, vedro a vlhkost, které provázejí závod na Havaji?
Ironmana v Koně jsem absolvoval celkem šestkrát. Dvakrát (poprvé a naposledy) jsem selhal a čtyřikrát jsem se dokázal dostat do cíle. Takže nějak jsem jej zvládl, ale není to snadné. Čert vem vlhkost, ale ten vítr je opravdu nepříjemný. Můžete se na něj jakkoli připravovat a stejně vás překvapí. Svou silou, nevyzpytatelností a vytrvalostí. To je Havaj - té se nic nevyrovná.
Klimaticky náročné podmínky jsou i v texaském Buffalo Springs, na polovičním Ironmanu, kde jste závodil několikrát. Před dvěma lety jste zde zvítězil v kategorii handcycle, celkově jste obsadil 239. místo z cca 800 startujících. Vracíte se na tento závod rád?
Jistěže vracím, jak bych se nevracel. Tento závod má letos 27. výročí a vozíčkáři se jej pravidelně účastní od roku 1998. Navíc právě zde v kaňonu Buffalo Springs, nedaleko texaského velkoměsta Lubbock, odstartovala i má havajská mise. Bylo to tehdy velké dobrodružství, když jsme se v červnu 2001 vydali s mým bratrem, ohromnými zavazadly a nemenší zvědavostí a nadšením na první handbikovou triatlonovou kvalifikaci. Tehdy jsem dojel na druhém místě v kategorii za Havajanem Randym Caddellem a urval slot na mou první Havaj. Randy byl klukem z plakátu - jedním z těch, o kterých jsem četl články ve Sport´n Spokes, a tak se není čemu divit, že jsem mu visel na rtech (v závodě už to bylo s tím visením, pravda, slabší). Těch legendárních příběhů, které se psaly právě v této pusté krajině, je spousta. Zkrátka, kdo dělá triatlon na vozíku a je v srdci alespoň trochu kovboj, tak prostě musí minimálně jednou tento závod okusit.
Následně jste se stal mistrem světa v handcycle kategorii na Ironman 70.3 World Championship v Kanadě, tedy opět v polovičních vzdálenostech. Vyhovují vám více poloviční distance?
Posledního Ironmana jsem jel v Malajsii 2010 jako kompenzaci za zpackanou Havaj 2009. Od té doby opravdu preferuji poloviční distance. Poloviční Ironman je podstatně šetrnější (především nesedíte tak dlouho v sedle) a jsem schopen se na něj lépe připravit. Ano je to opravdu formát, který mi sedí. Mé výsledky to koneckonců potvrzují. Na rovinaté trati se dá na handbiku jet opravdu rychle a pak nemusí být sci-fi ani umístění řekněme v první čtvrtině startovního pole. Koneckonců například Thomas Fruhwirth, paraplegik z Rakouska, je schopen přiblížit se i časům nejlepších profesionálů, ale to už je trochu jiná liga. Já proháním spíš ty age-groupery.
Která z jednotlivých částí triatlonu je pro vás nejtěžší?
V současné době asi nejvíce bojuji s plaváním. Odsezená léta na vozíku se projevují v poloze nohou a trupu ve vodě - zkrátka krční páteř dostává při plavání více zabrat a často už to nebývá taková zábava jak dřív. Jinými slovy, ne vždy mi plavecká část sedne a není to o fyzičce. Cyklistika je nejdelší část závodu a zároveň nejkrásnější, no a na běhu je fajn, když můžete předjíždět nehandicapované a když se zadaří a jede vám to, tak je to krásný let až do cíle.
Stanislav Bartůšek: Ironman je velká výzva
Stanislav Bartůšek je modetátorem sportovního zpravodajství v České televizi. Ironmana absolvoval celkem devatenáctkrát a nikdy ho nevzdal. Nejtěžší závod ze série Ironman na Havaji a jeho atmosféru okusil dvakrát. "Dát Ironmana na vozíku je opravdu velký výkon, který si zaslouží poklonu. Vozíčkáři to totiž celé musí absolvovat rukama. Je to zcela výjimečné, jedná se pro ně o jednu disciplínu a mají za to můj obdiv," hodnotil výkon vozíčkářů Stanislav Bartůšek.
Objevily se pro vás někdy na trati závodu, který absolvujete společně s nehandicapovanými, nějaké překážky, které pro vás bylo na rozdíl od ostatních těžké překonat?
Občas to máme složitější s výběhem z vody, ale s dopomocí handlerů se to dá překonat. Na některých závodech bývají "překážkou" sami nehandicapovaní kolegové, kteří přeci jen běhají pomaleji než my a ne vždy je na trati běhu dost prostoru na to je bezpečně předjet. No a pak jsou zde samozřejmě extrémní kopce a terénní nerovnosti. Třeba zrovna v té Kanadě byl součástí běhu takový parádní strmý výstup. Jemná dlažba a napříč odtokové kanálky. Jel za mnou jako doprovod pořadatel na kole a místy mě jistil, protože jsem šel opravdu krokem a couval jsem. To jsou však spíše výjimky.
Jak na vás ostatní, nehandicapovaní triatlonisté, při závodě reagují? Povzbuzují vás?
Jasně, že ano. To je skvělý pocit. To se musí zažít. Na tom běhu možná i trochu závidí, že si sedíme na židli a chvílemi nám to i jede samo, zatímco oni musejí poctivě šlapat.
Chtěl byste se ještě někdy vrátit na havajského Ironmana?
Před dvěma lety už to tak vypadalo. Vyjel jsem si v Lucembursku kvalifikaci. Bohužel týden na to jsem zabředl do vážnějších zdravotních problémů a musel rušit závod za závodem a nakonec došlo i na tu sedmou Havaj. Teď už je snad vše O.K., ale v nějakých plánech jsem podstatně obezřetnější. Pokud mám volit mezi několika dalšími lety závodění na polovičních tratích, cyklistice atd., anebo ještě jedním posledním Ironmanem, tak zvolím tu první variantu. Banán dobyvatel usnul…
Ironman
Ironman neboli "železný muž" je nejdelší a nejnáročnější triatlonový závod na světě. Jednotlivé úseky, které musí závodníci absolvovat, představují 3,8 km plavání, 180 km jízdy na kole a 42 km běhu, a to často v klimaticky náročných podmínkách a časovým limitem pro jejich dokončení. Závody organizuje World Triathlon Corporation (WTC). Tato organizace pořádá rovněž závody Half Ironman, známé také jako Ironman 70,3 - toto číslo označuje součet polovičních vzdáleností jednotlivých úseků v mílích (tedy 1,2 mil plavání, 56 mil na kole a 13,1 běhu).
Jaké jsou vaše nynější sportovní plány a cíle? Chystáte se na nějaký triatlon?
Už několik let ve tmě dřímá touha vyjet na handbiku na Mauna Keu. Tato vyhaslá sopka je hlavním panoramatem cyklistické části havajského Ironmana. Takřka sedmdesát kilometrů souvislého stoupání - od břehu Pacifiku až do výšky 4200 m n.m. Posvátné a monumentální místo, kde sníh vyhrál svou bitvu s ohněm. Vrchol, na nějž mají dovoleno vystoupat jen havajští náčelníci. Mé závodnické sportovní toužení je spojeno s Velkým ostrovem už více než dvacet let. Táhne mě to vzhůru - získat potřebný nadhled a třeba i tak uzavřít celou tu krásnou životní etapu. Pokud jde o triatlon, tak se chystám v červnu do Lucemburska - jak jinak než na půlku. V Evropě i v Čechách roste konkurence, a to je moc a moc dobře.
