reklama
 
 

Medaile by mi udělala obrovskou radost, říká před MS trenér handicapovaných cyklistů

28. 8. 2017 22:32
Ve čtvrtek 31. srpna začíná v jihoafrickém Pietermaritzburgu mistrovství světa handicapovaných cyklistů. Této vrcholné soutěže se zúčastní také pětice českých reprezentantů: tricyklisté Petr Berger a Jiří Hindr, handbiker Patrik Jahoda a cyklisté Ivo Koblasa a Jiří Ježek. Pro nejúspěšnějšího českého paralympionika Jiřího Ježka bude šampionát v Jihoafrické republice posledním v jeho dlouhé kariéře, při které ho doprovázel trenér Viktor Zapletal.

Praha - Viktor Zapletal je dlouholetým trenérem nejen handicapovaných, ale i cyklistů bez handicapu. Z obou olympijských i paralympijských her v Londýně přivezli jeho svěřenci Jaroslav Kulhavý a Jiří Ježek zlaté medaile. Kromě Ježka Zapletal na nadcházející mistrovství světa v Pietermaritzburgu připravoval také Iva Koblasu a handbikera Patrika Jahodu.

Ti budou v prvních zářijových dnech v Jihoafrické republice bojovat o dobrá umístění a jejich trenér Zapletal doufá, že to budou umístění medailová. Právě o přípravách na šampionát, šancích našich reprezentantů, ale také o sportu handicapovaných obecně se rozpovídal trenér české reprezentace cyklistů a předseda České asociace tělesně handicapovaných sportovců Viktor Zapletal.

Jak dlouho již trénujete handicapované cyklisty, jak jste se k tomu dostal?

Dlouho. Už ani nevím, kdy jsem začal, já jsem kdysi trénoval bronzového paralympionika ze Sydney Michala Starka, postupně jsem začal spolupracovat s dalšími. Pro nás nebylo ani tak důležité trénovat, jako spíš dostat cyklistiku handicapovaných na úroveň zdravé cyklistiky, ať již co se týče úspěchů a výkonů, tak následně v očích veřejnosti.

To se dnes již povedlo, nejen díky cyklistickým osobnostem jako je Jirka Ježek, jsme světovou velmocí v cyklistice handicapovaných. Dnes to jsou i sportovci jako Marcel Pipka, Ivo Koblasa a Patrik Jahoda, kteří budou také startovat na blížícím se mistrovství světa v Pietermaritzburgu. A to právě dělá člověku největší radost, když se náš sport dostane do takové podoby, v jaké to je, což byl právě náš sen.

Kolik máte svěřenců? Co byste řekl o každém z nich, o jejich formě a výkonech?

V národním týmu máme celkem 5 závodníků, 3 jsou tělesně postižení a 2 jsou spastici, kteří však spadají pod organizaci Česká federace Spastic Handicap, což je samostatná jednotka. Já mám v kompetenci tělesně postižené cyklisty - Patrika Jahodu, který jezdí na handbiku, má tedy tu nejtěžší verzi postižení pro cyklistiku, pak Iva Koblasu, což už je zkušený závodník, má celou řadu medailí z mistrovství světa, chybí mu pouze ta zlatá, tak bychom byli rádi, kdyby se mu to teď povedlo, a v neposlední řadě Jirka Ježek, pro kterého bude tento šampionát posledním největším závodem v kariéře.

Jak dlouho a jak jste se připravovali na mistrovství světa v Jihoafrické republice?

Oni se připravují každý den, mají individuální tréninkové plány a vlastně tam není rozdíl mezí tím, jak se připravují ostatní sportovci - pouze každodenní dřina, nic víc to není.

Jaké šance mají naši cyklisté na mistrovství světa? V jaké výsledky vy osobně doufáte?

Já bych byl rád, kdyby přivezli medaili, to je moje přání, to by mi udělalo obrovskou radost. Do první světové pětky by se mohl dostat Ivo Koblasa i Patrik Jahoda a může se to podařit i Jirkovi Ježkovi. Jirka je na tom pořád výborně, pilně se připravoval a každý den tomu věnoval 120 procent, i když ví, že to končí. Takový on prostě je a tak se dá charakterizovat i celá jeho kariéra, kdy se vypracoval na nejúspěšnějšího handicapovaného cyklistu světa. Tak on k tomu přistupuje, že chce odejít s tím, že nic nezanedbal, což je opravdu obdivuhodné.

Co to obnáší být trenérem handicapovaných cyklistů?

Já to vůbec nerozlišuji, protože já se věnuji i trénování zdravých horských cyklistů, jsem i trenérem Jaroslava Kulhavého, olympijského vítěze z Londýna, a tyhle dva světy se mi spojily v jeden. My vlastně s našimi tréninkovými skupinami handicapovaných i nehandicapovaných sportovců naplňujeme tu často probíranou integraci více než ukázkově. Ale není to ani tak moc nucené, pro mě je to prostě úplně stejné, nijak výrazně nerozlišuji svůj přístup k tréninku handicapovaných a bez postižení.

Ty diference, které tam jsou, jsou stejné jako u všech sportovců na individuální úrovni i ve sportu zdravých. Někdo je silný, jiný je zase rychlý, ale postrádá vytrvalost, také se snažíte pracovat s osobními dispozicemi a využít je na sto procent. U sportovců s handicapem zas hledáte způsob, jak ho co nejlépe v tom sportu eliminovat, hledáte, aby vznikla co nejmenší ztráta, ale to je stejné jako u sportu zdravých, ve výsledku tam vlastně není žádný rozdíl.

Jaké jsou podle vašeho názoru výhody integrace handicapovaných a nehandicapovaných sportovců?

Já bych ani o žádné integraci nemluvil, handicap do našeho života prostě patří, každému se může během tisíciny setiny sekundy stát cokoli, co ovlivní zbytek vašeho života, a najednou ten handicap prostě máte, a nikdo se na to neptá. Stejně tak se může narodit dítě s handicapem a pak řešíte otázku budoucnosti, ale to řešíte pokaždé, když se vám rozroste rodina. Částečně to s sebou přináší současná doba, ať to jsou vojáci, lidi na motorce, na kole, v autě, všichni můžeme skončit v těch deseti procentech naší populace, kterou tvoří handicapovaní jedinci.

Člověk si možná uvědomuje, jak je to blízko, a jsou to právě ti nejsilnější, jako je třeba Jirka Ježek, kteří jsou schopni svým příkladem a životem dávat té populaci bez handicapu strašně moc. Ne každému to však mentálně dojde, my v České republice jsme národ, který v tom není tak výrazný, Jirka má paradoxně větší popularitu v jiných zemích světa, než u nás. Těžko říct, s čím to souvisí, jestli s totalitní minulostí, já osobně si to nemyslím, podle mě je to více národní mentalita. Ostatní svět je více připravený a nerozlišuje, jestli ten handicap někdo má nebo nemá. Úžasní jsou například Angličané, ti jsou schopni obsadit závody handicapovaných diváky stejně i skoro více než na jiné závody a užívají si to a fandí.

Skvělá byla olympiáda v Londýně, kde jsem navíc měl zlaté vítěze jak na olympiádě, tak na paralympiádě, což bylo fantastické. A ta atmosféra na obou akcích byla úžasná, na paralympiádě snad možná i bouřlivější. Já doufám, že se nám něco podobného taky někdy podaří, ona integrace v tomto smyslu by nám pomohla hlavně osobně, ne jako společnosti, ale jako lidem.

autor: Kristýna Šperková | 28. 8. 2017 22:32

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama