reklama
"Hanče jsem zvedl, ale alespoň třikrát zase upadl. Přitom se mu vysmekla rukavice, kterou jsem mu po velké námaze natáhl, neboť měl ruku úplně zkřehlou. Bouře sněhová byla stále a stále prudší. Vzal jsem Hanče pod bok, jednu jeho ruku jsem si dal okolo krku a do jeho pravice vtiskl jsem mu hůl a takto pěšky chtěl jsem dostati se do boudy. Hanč pořáde mi padal a blábolil nesrozumitelná slova. Po několika krocích řekl mi ‚počkej, odpočinout‘, což dvakrát opakoval. Vzal jsem proto Hanče na záda a nesl jsem ho asi 500 metrů směrem k Labské. Vítr mi hnal rovnou do obličeje a několikrát mne i s nehybným Hančem porazil. Sníh byl od deště měkký, takže jsem se při každém kroku bořili, někdy až po pás. Každých 20 kroků musil jsem si oddechnouti, neboť Hanč, drže mne okolo krku, ztuhlou rukou mne škrtil. Doufal jsem, že někdo z Labské boudy nám přijede naproti, tak jsem Hanče s nadlidskou námahou naložil a plazil se dále. Vida, že se nedostaneme do boudy, složil jsem Hanče k tyči a spěchám nazpět pro své lyže. Tryskem letím po lyžích z Krkonoše, u Hanče se ještě jednou zastavím a brzkou pomoc mu slibuji. Prosím ho, by vytrval, a trochu mu jeho ztuhlé tělo třu. Posadil jsem ho zády proti větru. Jak Hanče opouštím, dělá na mne dojem, že je ještě k zachránění, neboť se pokouší po všech čtyřech pohybovati se směrem do kopce. Dal jsem mu sbohem, které bohužel mělo zůstati posledním. Hanč pořáde, zcela nesouvisle, trhaně blábolil, takže činil na mne hrozný dojem. Napjal jsem všecky síly a o závod běžel jsem do Labské." líčil později celou situaci sám Rath. | Foto: ČTK