Praha – Možná to zní neuvěřitelně, ale právě dnes je tomu 25 let, kdy poprvé v kariéře prohrál muž, který byl považován za neporazitelného. 11. února 1990 padl poprvé k zemi v Tokio Dome v japonské metropoli legendární bijec těžké váhy Mike Tyson.
Do ringu vstupovali v naprosto rozdílných rolích. James „Buster“ Douglas měl sice za opaskem skalpy Trevora Berbicka nebo Olivera McCalla, přesto byl brán jen za jednoho z mnoha kvalitních bijců té doby v těžké váze.
Mike Tyson byl zapsán v Guinnessově knize rekordů coby nejmladší mistr světa těžké váhy všech dob, od vítězství právě nad Berbickem navíc dokázal k pásu WBC přidat i tituly WBA a IBF a stát se absolutním králem supertíhy. Do souboje šel s bilancí 37 výher - 0 porážek, 33krát slavil před limitem.
Tyson byl v té době megastar
Do Japonska přijel jako obrovská globální hvězda, dle amerických novinářů nedokázaly takové šílenství vyvolat ani hudební hvězdy minulosti v čele se slavnými Beatles. „Tyson byl fenomén. Když boxoval, sledovalo jej 42 procent našich diváků. Jako byste s ním opakovaně zažívali Super Bowl,“ pokusil se s odstupem času vysvětlit kult „Tyson“ bývalý ředitel televize HBO Ross Greenburg.
Jenže na bijce přezdívaného „Nejstrašnější muž planety“ nebo „Zvíře“ padl v zemi vycházejícího slunce spíše pořádný stín. A to jak v podobě krachujícího (divokého) manželství s herečkou Robin Givensovou, tak v osobě jeho soupeře. „Když za mnou přišel na konci roku 1989 můj manažer John Johnson s nabídkou na zápas s Tysonem, řekl jsem mu, že do něj jdu a že ho porazím,“ vyprávěl s odstupem času Douglas.
Ta nabídka ale nespadla jen tak z nebe, jak by se mohl někdo mylně domnívat. Rodák z Columbusu, kde dodnes žije, dělal „doprovod“ svému budoucími soupeři během jeho tří předchozích duelů. Zatímco v hlavních zápasech večerů knockoutoval Tyson v letech 1988 a 89 postupně Michaela Spinkse, Franka Bruna a Carla Williamse, Douglas vždy pár minut před tím dokázal zdolat Mika Williamse a výše zmíněné duo Berbick-McCall.
Tyson nezažíval povedené období
O dva roky dříve si pak poradil v deseti kolech i s jistým Gregem Pagem. Proč zmínka o tomto jménu? Ano, ten samý Page dělal „Železnému Mikovi“ sparingpartnera v přípravě na Douglase a ten samý Page dokázal šampiona při jednom z otevřených tréninků poslat k zemi.
„Miluji Tysona, ale většina jeho soupeřů byla k smrti vyděšená už ve chvíli, kdy šla do ringu (dle mnohých ještě daleko dříve). James nikoliv,“ řekl po zápase Johnson. „Chtěl jsem porazit Tysona více než cokoliv jiného,“ prohlašoval jeho chráněnec všude, kudy chodil. Hlavní důvod? Smrt jeho matky Luly Pearl, která zemřela náhle na selhání ledvin ve věku 47 let pouhých 23 dní před zápasem.
Kdekoho by tato okolnost složila, Douglase přezdívaného „Buster“ naopak nakopla. Veřejnost se o tom navíc dozvěděla až díky děkovným slovům po souboji. „Mluvil jsem s ní asi týden, než zemřela, a skutečně mi věřila. Byla nadšená, že jsem dostal tuto šanci, a neskutečně mě podporovala, nabíjela energií, ona byla mojí skutečnou inspirací,“ řekl tehdy devětadvacetiletý outsider zápasu s kurzem 42 ku 1, který se v Japonsku připravoval téměř úplně skryt pozornosti médií.
Douglas se předvedl v životní formě
Těžko říct, nakolik jej inspirovala v jeho úderech a pohybu, pravdou ale bylo, že zatímco Douglas zaskočil všechny včetně komentátorů vynikajícím výkonem, Tyson byl jen stínem zabijáka, kterého se bál celý svět.
„Nikdy jsem neviděl, že by Tyson za polovinu zápasu inkasoval tolik co s Douglasem. Na druhou stranu to ale ukazovalo, že také on měl v sobě obrovskou vůli a touhu tento souboj pro sebe urvat,“ řekl k zápasu legendární komentátor Larry Merchant. A ta se mu málem vyplatila. V závěru osmého dějství totiž poslal tvrdým zvedákem Tyson svého soupeře k zemi, přestože sám pár vteřin předtím inkasoval drtivou kombinaci a vypadal otřeseně.
„Neměl jsem problém, vnímal jsem všechno, i oči svého soupeře. Že ringový počítal dlouho? I kdyby počítal rychleji, vstal bych, měl jsem to pod kontrolou,“ řekl k tomuto okamžiku v nedávném rozhovoru Douglas. O necelá dvě kola svá slova potvrdil, když totálně rozbitého (a jednookého) šampiona dorazil a těžkou kombinací poslal poprvé v jeho kariéře k zemi.
„Nikdy jsem nezažil úžasnější pocit. Je pravda, že jsem tomu nejdříve nemohl uvěřit, ale pak když jsem viděl, že se nedokáže zvednout, tak to byla krása. Vyhrál jsem pro matku,“ usmívá se i po letech při vzpomínce na své nejslavnější vítězství 192 centimetrů vysoký drobeček, který dle mnohých jen v tomto jednom souboji dokázal naplno rozvinout svůj talent.
Začátek konce pro všechny
Jak už to navíc tak bývá, slavné souboje s sebou nesou i posléze zajímavé příběhy. Kvůli pomalému počítání v osmém kole od mexického ringového Octavia Meyrana vznesl manažer Tysona Don King protest k federaci WBC na anulování souboje. Douglase navíc hnal k soudu. Přestože protest nakonec stáhl, stejně jako zapadla soudní pře, hrdinovi tokijské noci jeho triumf řádně znechutil.
„Přitom to byl právě Don King, který nese na celém příběhu hlavní díl viny. To on si udělal po smrti D´Amata z Tysona dojnou krávu, postupně od něj odehnal jeho tým v čele s jeho bývalým manažerem Billem Caytonem a trenérem Kevinem Rooneym, a Tyson tak kromě cestování, rozvodu musel čelit úpravě svého tak účinného stylu,“ zavzpomínal na okolnosti kolem slavného bijce v letech 1989 a 1990 Greenburg.
Neslavně tak de facto skončili všichni tři hlavní protagonisté. Meyranovi nepovedený zápas de facto ukončil kariéru, stejně tak Tysonovi. Padl jeho mýtus, místo očekávaného souboje s Evanderem Holyfieldem zamířil do vězení a po návratu do ringu už nikdy nebyl tím „Zvířetem“ ze druhé poloviny 80. let minulého století.
Životní vítězství a po něm životní výdělek
A Douglas? Ten nahradil svého posledního soupeře v duelu s neméně slavným „Válečníkem“ a díky aukci na tento souboj, který byl povinnou obhajobou titulu WBC (Holyfield byl už před duelem Douglas vs. Tyson jedničkou této federace), si vydělal rekordních 24 milionů dolarů. Ty mu tak mohly kompenzovat drtivou porážku ve třech kolech.
Mimochodem, zatímco do tokijského duelu nastoupil v životní formě a s váhou 105 kg, o osm měsíců později v první (a poslední) obhajobě pozice absolutního krále těžké váhy už měl kilogramů skoro 112.
„Bohužel nešlo všechno tak, jak mělo. Chtěl jsem porazit Holyfielda, poté se utkat s Foremanem a udělat odvetu s Tysonem, ve které bych ho zbil ještě více než prve,“ zakončil vzpomínání na dle amerických komentátorů „největší překvapení v historii boxu“ Douglas. V tomto případě už zůstalo jen u kdyby, na skutečnosti, že se stal prvním přemožitelem neporazitelného monstra, už nikdy nikdo nic nezmění.
