Po olympijských hrách v Riu vás bylo všude plno, vytvořil jste juniorský světový rekord, z Evropských her přivezl zlato a stříbro, ale loni jste musel být půl roku v klidu. Popište, co se vám přihodilo.
Byli jsme na kondičním soustředění, jeli jsme asi 70 kilometrů na kole. A asi po třiceti kilometrech jsem se ohlídl za sebe, protože jsem nevěděl, kam mám jet. Ještě jsem, blbec, držel řídítka jen jednou rukou, no a když jsem se podíval zase dopředu, řídítka se mi zlomila a letěl jsem dopředu, kolo přese mě a pedál se mi zabodnul do achilovky.
Věděl jste hned, že je zle?
Zbytek kondičního soustředění jsem s tím normálně odběhal, nebo spíš odkulhal, na chvíli se to zlepšilo, ale pak když jsem byl na střelnici a když jsem zaujmul polohu, nedokázal jsem v tom stát. Tak jsem šel za doktory a ti zjistili, že mám natrženou achilovku, která se už částečně léčí a ani o tom nevím, ale nařídili mi absolutní klid a půl roku jsem nemohl trénovat. Teď už je to naštěstí dobrý.
Pojďme vás trochu představit. Se střelbou jste prý začal v devíti letech, když už to mamka nemohla vydržet s vaším zájmem o zbraně. Jak se to projevovalo?
Líbily se mi filmy o druhé světové válce, třeba Čtyři z tanku a pes, na tom jsem ujížděl. Měl jsem doma encyklopedii tisíce střelných zbraní, kterou jsem i rád listoval. Když to mamka viděla, tak šla a přihlásila mě na kroužek sportovní střelby v Kolíně.
Obrážel jste pouťové střelnice?
Chodil jsem na ně, ale jen občas. Sice mě to bavilo, jenže dávat stovku za pár vystřelených diabolek, to se mi moc nechtělo. Navíc, co si budeme povídat, mají tam často upravené hlavně, aby vám to ztížili. Až mě kolikrát napadlo vzít si tam tu svoji sportovní vzduchovku, ale to by mě asi vyhodili.
Nechtěl jste být vojákem z povolání?
To ne, to mi nic neříká. Když už, tak mě baví airsoft, dokonce i doma mám airsoftku zbraň, ale být vyloženě voják, to mě nikdy nenapadlo. I když teď vlastně trénuju pod Duklou, takže pod záštitou armády, by se dalo říct.
A co třeba biatlon, to by vás nelákalo?
Běžky jsou strašný, nemám je rád. Jezdíme teď do Harrachova na zimní přípravy, ale radši bych běhal bez běžek. Dělá mi problém ta technika. Ale není divu, poprvý jsem na nich stál v 18 letech, to už nejde jen tak dohnat. Biatlon mi nehrozí.
Je střelba finančně náročný sport?
Nejjednodušší je jít do nějakého kroužku, jako jsem šel já, samozřejmě zaplatíte nějaký poplatek za vstup, ale jinak už většinou kluby mají vybavení, které potřebujete. Když jsem začínal já, tak mi dali vzduchovku, vysvětlili co a jak a šli jsme střílet do polohy vleže s oporou.
Jak jste na tom se školou?
V Kutné Hoře jsem studoval průmyslovku. V Plzni jsem pak zkusil vysokou. Pokračoval jsem v oboru na elektrotechnické fakultě. Ale přišly tam věci z prváku a druháku na střední, které jsem totálně nesnášel, a i když jsem se vážně snažil, tak jsem je nedával. Přišlo zkouškové období, testy a já při vypočítávání obvodu vůbec nevěděl, kde začít. Tak jsem si řekl, že to nemá cenu, a skončil jsem.
Ale ze školy vám zůstala láska k dronům, že?
Má maturitní práce byla stavba dronu. Je to můj koníček, i když na to není moc času. Mám jich doma asi pět, nastrkal jsem do toho spoustu peněz, ten nejdražší mám asi za 20 tisíc. Říká se jim závodní drony, ale jsou to malé stroje s pětipalcovými vrtulemi. Dron má v sobě kameru, která přináší videosignál do speciálních brýlí. Je to super, dají se s tím dělat ve vzduchu i nějaké triky.
Uklidňujete si tím hlavu, což je u střelby potřeba?
Částečně, ale taky to často přináší spoustu adrenalinu, když málem trefíte strom nebo přiletí holub, kterému se musíte vyhnout.
Právě v Riu, kdy vám bylo 17 let, jste po 21. a 33. místě byl tak psychicky zlomený, že jste se i vyhýbal rozhovorům. Jste už v tomhle ohledu silnější?
Rozhodně jsem na tom líp. Od té doby jsem měl spoustu velkých závodů, které mě zocelily. Je pravda, že na olympiádě jsem byl tak smutný, že jsem se nejdřív běžel někam vybrečet a pak až jsem teprve byl schopen nějakého rozhovoru s novináři.
V Tokiu bude asi i jiná atmosféra než v Riu kvůli absenci diváků, jaká to je pro střelce nevýhoda?
Člověk se to snaží nevnímat, musíte mít klid v hlavě. Ale je to hezké, když dáte ránu, která je dobrá, a ozve se aplaus. Pokud bude na finále všehovšudy pět lidí, tak to bude smutné.
V posledních letech je tendence střelecké závody zpestřovat třeba hudbou…
Je to tak, to bude asi v Tokiu taky. Světová střelecká federace nakázala při závodu pouštět písničky. Je předem daný playlist písniček na Spotify, který se tam pouští tak, aby se na to každý střelec mohl nějak připravit.
Co je tam za písničky, dá se na to zvyknout?
Jsou to různí interpreti a docela známé písničky. Je tam Highway to Hell od AC/DC nebo třeba od Queenů The Show Must Go On. Je to asi přes 50 písniček, ze kterých na ten závod nějaké vyberou a ty tam pouští. Třeba v Baku jich vybrali deset a pouštěli je pořád dokola, to už bylo takové vymývání mozku.
Probrali jsme drony, ale jak si ještě zklidňujete mysl?
Čtu mangy, což jsou takové japonské komiksy v angličtině. Koukám se hodně na seriály, na Netflix, v poslední době byl dobrý třeba Dámský gambit.
A co akční filmy?
Jo, ty mám rád, ale přijde mi, že se žádný dobrý teď netočí, takže koukám spíš na ty starší. Třeba John Wick je můj oblíbený.
Vaším vzorem je prý Matthew Emmons, kterého asi z Plzně osobně znáte, bavíte se spolu o bojích s nervozitou při závodech? Přeci jen on toho má v tomto ohledu hodně za sebou.
Přesně tak. Teď trénuje u nás na Dukle. Občas se bavíme, ale hlavně od těch jeho svěřenců se snažím pochytit nějaké tipy v tréninku. Celkově jsme tam dobrý kolektiv, všichni si radíme. Ale vím, kam míříte.
Ano, je legendární, jak se poslední ranou do sousedova terče připravil o olympijské zlato z Athén. Je něco takového noční můrou všech střelců?
To se stane, nemusíte být ani moc nervózní. Připravíte si polohu, zamíříte na terč, vystřelíte a zjistíte, že to váš terč nebyl. I mně se to stalo. Když jsem zkoušel svou malorážku, kterou mám teď už pět let. Měli jsme soustředění v Polsku a pak byly hned závody. Na stojce jsem vystřelil, u mě nic, u souseda devítka. Tak jsem se přihlásil, zapsali mi nulu.
V květnu vám moc nevyšlo mistrovství Evropy v Osijeku a svaz uvažuje o tom, že o vaši olympijskou vstupenku ještě proběhne rozstřel s Petrem Nymburským, aby se ukázalo, kdo má větší formu. Co na to říkáte?
Pokud budeme střílet o jedno místo, radost z toho mít nebudu, protože jsem měl informace, že na olympiádu jedu, když jsem si vystřílel účast. Ale nic s tím neudělám.
Děláte pro Tokio nějakou speciální přípravu? Přece jen tam má být velké vedro a vlhkost…
Chodím do sauny, to je asi jediná cesta, jak se na to vedro a vlhko připravit. Ne že bych si tam s sebou bral zbraň, jde hlavně o ten pocit zvyknout si na takové podmínky.
S jakým výsledkem byste byl na olympijských hrách spokojený?
Se zlatem samozřejmě, maximálně se stříbrem.
