Praha – Jaké si to uděláš, takové to máš. Michal Navrátil se touto tezí řídí a svůj život, alespoň ten sportovní, vede volným pádem. Na prahu dospělosti propadl skokům do vody z extrémních výšek, svému cíli obětoval maximum a dotáhl to až mezi nejlepší na světě.
Trenérem je přitom sám sobě. Na rozdíl od mnoha vrcholových sportovců kolem sebe nemá rozsáhlý podpůrný tým a žene ho pouze vlastní touha překonávat vlastní limity.
Od června do října se každoročně představuje v prestižní sérii Red Bull Cliff Diving a letos sahal po obrovském úspěchu: pódium v celkovém pořadí mu uniklo jen o kousek po zaváhání v závěrečném závodě v Dubaji. Příští rok tak má na co navazovat.
A představit se chce rovněž na světovém šampionátu v Budapešti, kde bude bojovat za české vlajky a propagovat rozvíjející se disciplínu, v níž závodníci padají do vody z výšky až 28 metrů. Jeho příprava na takové výkony mimo sezonu probíhá na zaoceánské lodi v Karibiku, kde si vydělává skákáním ve vodní show.
Kde se zrodila vaše láska ke skokům do vody?
Do patnácti let jsem skákal klasicky v bazénu, ale byl jsem nikdo. Nedostal jsem se na mezinárodní mistrovství, na domácím šampionátu jsem byl "jen" mezi třemi nejlepšími. Pak to všechno nabralo spád v hospodě, kde za mnou přišel organizátor "high jump" závodů Tomáš Kučera a hledal účastníky. Odvezl mě na místo konání zavřeného v dodávce, odskákal jsem z dvanácti metrů, přitom byl zvyklý na deset, a hrozně mě to chytlo.
A jaký je vůbec rozdíl mezi klasickými skoky z věže a těmi extrémními?
Jako normální skokan jste zavřený v bazénu a bojujete se studenou vodou a s trenérem. Já najednou viděl, že tu přípravu můžu zužitkovat. Dva roky jsem se potom sice vrátil do bazénu, ale vůbec jsem se neumisťoval, tak jsem začal dělat "freestyle". Po dvou letech jsem pak v televizi viděl závody Red Bull Cliff Diving a říkal jsem si, že tam dělají stejná salta, jen třeba o jedno víc. A já jsem si tohle dal do hlavy a řekl, že by to nemuselo být tak těžké, skočit o salto nebo vrut navíc.
Amazing memories from #mostarbridge #redbullcliffdiving #royalcaribbean #highdiving #starimost #firstplace #epicwin Thank you📸Dean Treml/Red Bull Content Pool
Zveřejnil(a) Michal Navrátil dne 28. Září 2016
Ale cesta mezi úplně nejlepší byla ještě dlouhá. Jaký byl ten vůbec první skok z 27 metrů?
Začal jsem jezdit do Švýcarska a zjišťoval, jaká je to výška. Nevěděl jsem, co si pod tím mám představit, skákal jsem z 20 metrů a najednou byl na 27. Zkusil jsem to po nohou, jen abych zjistil, jaký je pocit letu. Po deseti patnácti metrech už tělo zrychluje a těch posledních 10 se neovládáte a nabere to úplně jinou rychlost a dimenzi.
A jako úplný samouk jste se dostal až do světové série Red Bullu?
Ano, neustále jsem hledal cestu, jak se zlepšit. V prváku jsem ukončil sportovní fakultu, ptal jsem se sám sebe, jestli si to tady mám nějak odtrpět, nebo se zkusit vyskákat. Nakonec jsem odjel do Číny na vodní show a tam to postupně gradovalo. A ve třiadvaceti jsem odjel na závod v Itálii, skončil tam sedmý z jedenácti a to byla moje propustka.
Vrut navíc stojí čtyři měsíce dřiny
A jak se skokan zlepšuje? Blíží se jeho trénink přípravě dalších sportovců?
Je to regulérní sport. Díky cestování a práci po světě na skokanské show odkoukávám techniku od nejlepších, učím se a tím jsem se vypracoval. Důležitá je také fyzická příprava, každý chodí do posilovny a věnuje se gymnastice, všichni to berou profesionálně. Když chci připravit nějaký skok, trvá tři čtyři měsíce, abych otočil o vrut navíc, a pak tu úroveň musím udržet celou sezonu. Kdybych si nešel třeba zaběhat, je to jen a jen moje chyba a samozřejmě budu pomalejší a méně zpevněný.
Neustále mluvíte o zlepšování, o inspiraci. Tak tvrdý trénink vyžaduje hodně velkou motivaci a odhodlání. Co vás žene neustále dopředu, je to vrozené, nebo vás někdo ovlivnil?
"Myslím, že je to takové automatické. Ve všem, co dělám, jsem perfekcionista. Tyto technické sporty, podobný je třeba skok o tyči, musí člověk dělat perfektně. Je to o tom, makat pořád na sobě a díky tomu, že jsem neustále mezi kluky, kteří nesedí na zadku, ale zkouší něco nového, tak mě to také láká a musím pilovat a pilovat.
V Česku nyní trávíte pouze týden před odletem na zaoceánskou loď, nedávno jste se vrátil z Dubaje, kde vám v posledním závodu série Red Bull Cliff Diving těsně uteklo třetí místo v celkovém pořadí. Co se stalo?
Měl jsem velký náskok na Andyho Jonese, který musel skončit první a já pátý, aby mi to stačilo na pódium. Dostal jsem se do první osmičky, ale před posledním skokem na mě nějak dolehla psychika a začal jsem být ve velkém stresu. Všichni závodníci v posledním kole skočili dobře, jenže já měl špatný skok a nakonec skončil šestý. Andy Jones vyhrál, takže mi to uteklo. Je to počtvrté za sebou, co jsem v posledním závodě sezony prohrál příčku v celkovém pořadí. To je samozřejmě velký rozdíl v prestiži.
S bolestí jsem se naučil žít. Loni ruka, letos urvaný meniskus
Na druhou stranu jste si letos připsal velký úspěch, když jste vůbec poprvé vyhrál závod ve Walesu a hned v tom dalším v Bosně také zvítězil. Přebijí postupem času tyto triumfy zklamání ze ztráty celkové třetí pozice?
Vždycky to mrzí, ale za 14 dní to samozřejmě bude v pohodě a budu zase myslet na to, co bude, a ne, co bylo. Poprvé v životě jsem po 53 závodech vyhrál, a povedlo se to dokonce dvakrát za sebou. Skokani jsou zkrátka tak vyrovnaní, že každý může vyhrát, a proto je strašně těžké dostat se do první pětky nebo trojky. A také jsem měl trošku smůlu, protože když jsem se dvakrát dostal na stupně vítězů, druhé místo mi uteklo o 0,3 nebo 0,4 bodu. To jsou takové maličkosti.
Přitom jste do sezony vstupoval se zraněním menisku. Omezovalo vás to?
Už loni jsem skákal s urvanou šlachou v bicepsu a létala mi ruka, odskákal jsem s tím celou sezonu a naučil jsem se s tím žít. Tenhle rok jsem zase skákal s urvaným meniskem, to se mi povedlo v lednu, ale přesto jsem se připravil na sezonu a objel s tím čtyři závody a až potom jsem šel na operaci.
Takže to nakonec byla zlatá operace?
Dá se říct, navíc to bylo i po svatbě. Vůbec jsem ta dvě vítězství pak nečekal.
Každý skok může být osudný
Kolik skoků z 27 metrů za jednu zastávku série uděláte? Prožíváte každý jednotlivě, nebo se i z takové "šílenosti" stane po určité době stereotyp?
Je jich průměrně deset až dvanáct a prožívám úplně každý. Nahoře jsem ve stresu, vždy to zrovna může být skok, kdy se mi rozjedou nohy a něco se stane. Když se zraníte při prvních závodech, musíte s tím pak jezdit osm dalších a nikdo se neptá. Prostě s tím musím bojovat, jak to je.
Takže skokan neustále bojuje s bolestí?
Ano, zvlášť když se skok nepovede. Jeden špatný skok vás posune na desátou příčku, pak se vracíte domů bez výsledku a ještě zlámaný. Vítěz má čistější dopad a tím méně ho to bolí. Když dáte dopad špatný, necháte tam hrudník, bradu, zadek a pak cítíte svaly a kosterní aparát. A navíc s tím musíte jet domů, bez umístění a navíc tři dny vstáváte s bolestí. Každý závod je taky psychicky náročný, člověk čeká, jaké bude počasí, vítr, a skoro ani nespí.
Mluvil jste o nervozitě před odrazem, o stresu. Dají se ale laikovi popsat pocity těsně před skokem a při něm? Ovládá se závodník, nebo už jde jen o automatismy?
Nejhorší je se odhodlat. Hlava, myšlení a celé tělo se nahoře zastaví. Proto na skok myslím týden před, aby se tělo pořádně připravilo. Ve vzduchu už je to automatické, ale jakmile se neodrazím pořádně, v rotaci pak cítím, kde jsem. Pokud je dobrý odraz, je dobrý i dopad. Ve vzduchu je to pak hodně rychlé, na konci musím dole hledat hladinu vody a spojit to všechno dohromady. Člověk musí být samozřejmě zpevněný, při závodních skocích navíc musíme mít ruce dole.
Motorka, padák, base jumping. Buď–anebo, to mě baví
Jak dlouho plánujete tento adrenalin dále pěstovat?
Největší stresový podnět je dostat se na začátku roku přes kvalifikaci. Není jednoduché se v sérii udržet, proto jsem rád, že jsem se dostal do první pětky. Záleží, jak se budu cítit fyzicky, teď už je konečně čas mít rok bez jakéhokoli zranění. Je mi 31 let, ale cítím se, jako by mi bylo 23. Mám v plánu připravit nový skok, ne nejtěžší, ale spíše vyladit nějaký jednodušší. Musím vypilovat všechny své skoky, abych nedělal chyby, a začít na sobě lépe makat fyzicky. Chtěl bych trénovat spíše zdravěji, ne se ničit, ale cvičit s rozumem.
A až jednou přijde čas na další aktivity, které to budou?
Všechno adrenalinové mám rád. Měl jsem motorku a jezdil s ní na závodních okruzích, chci vyzkoušet všechno, co mám v hlavě, a těším se na to. Rád bych zkusil skoky z letadla, padák, base jumping. Mám v plánu plnit si tyto sny.
Co vás na tom láká?
Je to všechno sám na sebe. Padák si buď vyhodíš, nebo se sekne. Je to velké riziko a adrenalin a všechny tyhle věci mě baví.
