Při ultramaratonech jde o život, říká biker Kopka

Zuzana Hronová Zuzana Hronová
20. 6. 2007 22:15
Praha - Jan Kopka je extrémní biker. V březnu vyhrál Iditarod, asi nejdrsnější cyklistický závod napříč Aljaškou. Ze 36 závodníků dojeli dva. Jel také z Kanady do Mexika nebo napříč Austrálií. Důležitější než výhry jsou pro něj dobrodružství, zážitky a poznání.
Bikera Jana Kopku láká na ultramaratonech hlavně dobrodružství a nevšední zážitky, které nutí člověka přerovnat si žebříček hodnot.
Bikera Jana Kopku láká na ultramaratonech hlavně dobrodružství a nevšední zážitky, které nutí člověka přerovnat si žebříček hodnot. | Foto: Archiv Jana Kopky

Kudy vedla vaše cesta k nejextrémnějším podobám cyklistiky?
Za mlada jsem závodně provozoval sjezdové lyžování. Až v osmnácti jsem se dal na kola. Dělal jsem na vrcholové úrovni silniční cyklistiku, jiná ani tehdy nebyla. Když začala horská kola, vrhnul jsem se na ně. To už ale bylo po skončení mé sportovní kariéry, nikdy jsme je nedělal profesionálně.

Hledal jsem propojení mezi kolem, přírodou a dobrodružstvím. Tím jsem se dostal k extrémním závodům.

Kudy ještě může vést vaše dráha extrémního bikera? Máte vůbec po Iditarodu a 1800 kilometrech zimní Aljaškou další motivaci?
Je pravda, že Aljaška je asi nejdrsnější závod, protože tady jde o holé přežití. Jezdí se bez technické a zdravotnické podpory, každý si musí poradit sám.

Je to také velký nápor na psychiku. Bojíte se, co by se všechno mohlo stát, a doufáte, že se nestane nic hrozného. A většinou se i něco stane.

Existují ale i závody s extrémnější vzdáleností nebo zase s extrémnějším tempem.

Dále čtěte:

Bojuju sám se sebou

Podle výsledkové listiny dojeli Iditarod Trail Invitational 2007 jen dva jezdci, vy a za vámi Joseph Dundee. Kolik vás bylo na startu a kam se všichni poděli? Je takto nízké procento závodníků v cíli běžné, nebo byl tento ročník mimořádně náročný?

"Úmrtnost", naštěstí tedy jen v uvozovkách, je v tomto závodě opravdu velká. Většinou dojede 0-6 lidí. Nás startovalo 36, dojeli jsme dva.

Ostatní závod vzdali. Často kvůli mrazu, bylo něco kolem -40 stupňů. Plno lidí mělo omrzliny vyššího stupně.

Svou roli hrála i psychika. Když se zdárně dostanete do dalšího postupného bodu, do další vesničky, máte za sebou strastiplnou cestu a jste konečně v bezpečí, chce to velké odhodlání vyjet znovu do neznáma a znovu riskovat.

Jan Kopka zvládá tisíce kilometrů v minus čtyřiceti i plus čtyřiceti stupních Celsia.
Jan Kopka zvládá tisíce kilometrů v minus čtyřiceti i plus čtyřiceti stupních Celsia. | Foto: Archiv Jana Kopky

Zní to dost hrůzostrašně. Co vás na extrémním sportu tak přitahuje?
Láká mě hlavně to dobrodružství. Jsem odkázán sám na sebe, hraničí to s nebezpečím, které je jakýmsi kořením závodu. Bojuju nejen se soupeři, ale i s přírodou a také sám se sebou.

Na ultramaratonu je kolikrát nejtěžší přinutit svou mysl a své tělo po vyčerpávajícím dni znovu nasednout do sedla a jet. Je to velmi obtížné, ale pak máte dobrý pocit, když to všechno zvládnete.

Co je pro vás v extrémních závodech důležitější? Vítězství, popřípadě dobrý výsledek, nebo načerpané zážitky a zkušenosti?

Duší jsem stále závodník. Snažím se maximálně natrénovat a zajet co nejlepší výsledek. Když se ale vrátím domů, zjistím, že daleko větší cenu pro mě mají poznané zkušenosti a zážitky. Ultramaratony často vedou končinami nedotčenými civilizací, potkáváte zde původní obyvatele nezkažené majetkem a penězi.

JAN KOPKA

Pochází z Jablonce nad Nisou. Narodil se v roce 1963. Vystudoval  strojní VŠ. Pracoval jako technická podpora a prodejce v automobilovém průmyslu. S prací skončil kvůli přípravě na Iditarod. Žije s přítelkyní, oba mají jedno dítě. 

Absolvoval "nejžhavější závod planety" - CROCODILE TROPHY (závod na horských kolech napříč Austrálií od jihu na sever, v pekelné výhni pouště), "nejdrsnější závod planety" - IDITAROD TRAIL INVITATIONAL (zimní nonstop závod Aljaškou, v extrémních mrazech, absolutně bez podpory) či "nejhornatější závod planety" - THE GREAT DIVIDE RACE (4000 km dlouhý nonstop závod z Kanady do Mexika divočinou Skalistých hor se 70 km převýšením)

Zdroj: www.jankopka.cz

Nemají nic, přesto jsou šťastní. Také jsou velice přátelští a bezelstní, rozdělili by se s vámi i o to poslední.To si pak člověk přerovná hodnoty, zjistí, za jakými nesmysly se v normálním životě honí.

Jsem jen nicotná tečka v přírodě

Poznal jste již hranice svých možností?
Poznávám je skoro při každém extrémním závodě a vždycky se divím, co můj organismus všechno vydrží. Třeba závod z Kanady do Mexika, to bylo 4000 km, 18 hodin na kole, 4 hodiny spánku. Čekal jsem, kdy se tělo složí, a ono to všechno vydrželo.

Přitom tady ve městě jsem rozlámaný, když se jednou nevyspím. Na extrémních závodech si organismus nastaví zvláštní režim a v něm nějak funguje.

Nejvíce unavený jsem byl asi v závodě napříč Austrálií. Jednalo se totiž o klasický etapový závod, každý den se musela odjet daná etapa. Trvalo to sice jen 14 dní, ale jelo se na mnohem větší intenzitu. Z ultramaratonů jsem zvyklý, že si vzdálenosti rozložím sám, jedu na menší intenzitu a delší čas, třeba až do noci, to mi vyhovuje víc.

Co se člověku honí hlavou v mezních situacích?
Mozek pracuje samovolně a samostatně. Přijde mi, jako by se odtrhla hlava od těla. Tělo si jede svůj závod a hlava přemýšlí třeba úplně o něčem jiném. O životě, o rodině, dostane se i na filozofické otázky a na přerovnávání hodnotového žebříčku.

Jedu nekonečnou pustinou a cítím se nicotně, jako pouhá tečka v rozlehlé přírodě. Přemýšlím, co je za tím vším. Když vidím, jak si lidé v zapadlých končinách vystačí s málem a srovnám to s tím, za čím vším se ženeme, dostanu strach o naši civilizaci, jestli sama sebe nezahubí. Ve městě mě to nenapadne.

Strach je dobrý pomocník

Jak se u vás projevuje pud sebezáchovy?
Hodně lidí si myslí, že ani žádný pud sebezáchovy nemám, když se ženu do takovýchto podniků. Samozřejmě že už pouhá účast na podobných závodech je riziko. Ale když už se do toho vrhnu, snažím se postupovat co nejobezřetněji a zbytečně neriskovat.

NA několikatýdenní ultramaratony vyjíždí závodníci s minimem věcí. Kolo musí být lehké, aby se někam nepropadlo a dobře se neslo.
NA několikatýdenní ultramaratony vyjíždí závodníci s minimem věcí. Kolo musí být lehké, aby se někam nepropadlo a dobře se neslo. | Foto: Archiv Jana Kopky

Bojím se před každým závodem i během něj, a je to dobře. Strach je velmi důležitý a užitečný. Člověk šlape a je už celý otupělý. Strach vybudí smysly, upozorňuje na nebezpečí, nutí být ostražitý.

Ocitl jste se někdy v situaci, kdy jste si myslel, že nepřežijete?
Právě letos na Aljašce, když jsem se propadl do potoka. Stalo se mi to ve dvě ráno, bylo asi čtyřicet stupňů pod nulou. V takových mrazech se musíte rozhodovat během vteřiny, jinak umrznete.

Rychle jsem si sundal boty, vyměnil ponožky a zabalil si nohy do igeliťáků. Kalhoty mi zmrzly, ale ledový krunýř zase chránil před navlhčením spodních vrstev. Že jsem vyvázl, a dokonce bez omrzlin, považuji za malý zázrak. 

Závody jsou dlouhé, ale příliš věcí si na kole asi dovolit nemůžete.
Vozím s sebou jen minimum věcí. Na převlečení třeba jen jedno náhradní tričko a jedny ponožky. Čím těžší kolo, tím větší nebezpečí, že se člověk někam proboří. Navíc musím bicykl kolikrát táhnout v ruce.

Jaký je váš nejsmolnější zážitek v bikerském závodě?
Bylo to spíš takové štěstí v neštěstí. Měl jsem letos zdárně za sebou už skoro celý Iditarod. Z posledních sil jsem se blížil do cíle a upadla mi klika. Musel jsem to došlapat jednou nohou. Ale zbývalo naštěstí jen 30 km, to byla v závodě dlouhém 1800 km vlastně už cílová rovinka.

Život je nejvyšší hodnota

Čím to, že sportovní fanoušci nejen v Česku extrémním sportům příliš neholdují? Čím to, že obdivují spíše hvězdy, které se třeba jen na několik minut proběhnou po hřišti, spíše než sportovce, kteří posouvají hranice lidských možností?

Mezi ultramaratonci panuje přátelství. Soupeř soupeři vždy pomůže. Jde o život a člověk nikdy neví, kdy on sám bude potřebovat pomoci.
Mezi ultramaratonci panuje přátelství. Soupeř soupeři vždy pomůže. Jde o život a člověk nikdy neví, kdy on sám bude potřebovat pomoci. | Foto: Archiv Jana Kopky

Je to všechno o penězích a o byznysu. Publicita je tam, kde jsou peníze. Sport je pak velká show a lidi se na to chytají. V extrémních závodech žádné peníze nejsou. Ale závodníkům to nevadí. Kvůli penězům to nedělají a o publicitu moc nestojí. Naopak slavné primadony se rádi ukážou, protože z toho mají další peníze.

Jak je to na extrémních závodech s přátelstvím a pomocí mezi soupeři?
Oboje je velmi silné. Soupeři si samozřejmě pomáhají. Pro všechny je život nejvyšší hodnotou. A v závodech, kde jde o život, se člověk nežene jen za vítězstvím. Navíc nikdo nikdy neví, kdy bude sám pomoc od druhého potřebovat. Člověk by často bez pomoci soupeře nepřežil.

Jaké jsou vaše nejbližší plány?

Píšu knihu o Iditarodu. Ten závod je natolik zásadní, že si to zaslouží. Každý den strávený na Aljašce byl nesmírně obohacující. Jinak mám normální sezonu. Jezdím po Čechách maratony horských kol, občas se svezu i na silnici. Neberu to však jako závodění, spíše jako trénink na další extrémní závody.

 

Právě se děje

Další zprávy