Vždyť která závodní trať je dlouhá přes 1150 mil (1840 km), její zdolání trvá 10-17 dnů a drtivou většinu každého týmu tvoří psi?
Na jezdce (anglicky "mushers", v češtině se používá i slovo "mušeři"), kteří se 3.března vydali z města Anchorage na Aljašce na dlouhou cestu do městečka Nome na pobřeží Beringova moře, čekají hory, zamrzlé řeky, lesy, tundra a dlouhé míle podél větrného pobřeží.
"Přidejte si k tomu teploty hluboko pod nulou, vítr, který může způsobit naprostou ztrátu viditelnosti, dlouhé hodiny temnoty a zrádné výstupy hor, a máte Iditarod," praví se na oficiálních stránkách akce www.iditarod.com.
Ta má ve světě značný věhlas, ve filmu ji už zvěčnily německý, španělský, britský, japonský a americký štáb.
Závod je výjimečný i v tom, že se ho účastní výhradně amatéři, od horníků po právníky, a pořádají ho z velké části dobrovolníci.
Na začátku byla epidemie záškrtu
Iditarodská trať má svůj původ v zásobovací a poštovní cestě z pobřežních měst Seward a Knik do vnitrozemských zlatokopeckých táborů.
Iditarod se koná jako připomínka roku 1925. Tehdy mušeři se svými psími spřeženími zachránili epidemií záškrtu napadené městečko Nome, když sem drsnou nehostinnou přírodou přivezli spásonosné sérum.
Pravidla jsou poměrně volná, záleží na každém jezdci, jakou zvolí taktiku, zda pojede spíše ve dne či spíše v noci, na kolik psů rozloží jakou zátěž a podobně. Povinné jsou pouze některé části výbavy, včetně jídla a bot pro čtyřnohé účastníky.
Akce přináší na Aljašku zábavu, povyražení i ekonomickou pobídku. Od roku 1988 se pořádá i cyklistická verze závodu.
Legendy Iditarodu
Iditarod se jezdí již od roku 1973 a za tu dobu dal vzniknout několika hrdinům a legendám: Rick Swenson se účastnil 29 klání, ve dvaceti z nich neskončil mimo elitní desítku, rovněž jako jediný pětkrát zvítězil. Norman Vaughan zase podle stránek iditarod.com absolvoval svůj čtvrtý závod v 88 letech.
Martin Buser dorazil do cíle nejrychleji, za osm dnů, 22 hodin, 46 minut a 2 vteřiny. V roce 1974, během druhého ročníku, byl naopak vítězný čas nejpomalejší. Carl Huntington překonal nástrahy trati za více jak 20 dnů. Dick Mackey zase vybojoval nejtěsnější vítězství - v roce 1978 porazil legendárního Ricka Swensona o jedinou vteřinu.
S úctou jsou vzpomínány i některé ženy. Třeba Susan Butcherová, která Iditarod vyhrála čtyřikrát. Památný je také rok 2004, kdy do cíle v Nome dorazilo nejvíce týmů - 77.
Iditarod 2007 vyhrál syn jeho zakladatele
Ovšem zpět k letošnímu ročníku. Symbolicky zvítězil Američan Lance Mackay, jehož otec stál před 35 lety u zrodu závodu. Do cíle v Nome dorazil se svými šestnácti psy 13. března po osmé hodině veřerní místního času, dvě hodiny a dvacet minut před druhým Paulem Gebhardtem. Měl za sebou 1770 kilometrů, jež zvládl za devět dní, pět hodin a osm minut.
Vítěz zaostal téměř sedm hodin za rekordním časem, hlavně proto, že podmínky v závěrečné části závodu byly extrémně těžké. V ledovém větru a teplotě 16 stupňů pod bodem mrazem museli mašeři dělat delší přestávky, než měli původně v plánu. Více než 20 účastníků muselo vzdát a jeden pes zemřel.
Mackay letos v únoru vyhrál podobný vytrvalostní závod, 1000 mil na Yukonu, a vyvrátil tak tvrzení, že nikdo nedokáže triumfovat v obou podnicích v jedné sezoně, protože psi potřebují víc času na regeneraci. Třináct z jeho šestnácti psů absolvovalo oba závody, mezi nimiž bylo jen dvanáct dnů odpočinku. Během jednoho měsíce tak psi urazili 3400 kilometrů, což je pro srovnání vzdálenost z Prahy do Barcelony a zpět.
Psí spřežení jako životní styl
Šestatřicetiletý vítěz pochází z mašerské rodiny. Jeho otec Dick v roce 1978 vyhrál šestý ročník Iditarodu a strýc Rick byl na stejné trati nejrychlejší o pět let později. Oba jeli s číslem třináct a Lance Mackay si ho pro letošní závod vybral také. Dokonce se kvůli tomu přihlásil vůbec jako první, aby mu šťastnou třináctku nikdo nevyfoukl.
"Psí spřežení jsou náš životní styl. Pro tenhle závod dýchám, jím a spím už od dětství. Jsem rád, že táta byl mašer a ne právník," prohlásil vítěz v cíli. Na slavnostním večeru v sobotu v Nome dostane 69 tisíc dolarů, tedy téměř 1,5 milionu korun, a k tomu dodávku. Ta mu udělá obzvlášť radost, protože na start do Anchorage dorazil čtrnáct let starým autem, které si koupil v bazaru, když mu jeho vůz vypověděl službu.
"Poslední pořádný závod na zeměkouli" jel Mackay letos už pošesté a nezlomná vůle se mu hodila i v běžném životě. V roce 2001 u něj totiž lékaři zjistili rakovinu hltanu, nařídili mu radioaktivní léčbu a do hltanu zavedli trubici. I s ní se v roce 2002 postavil na start v Anchorage, ale tehdy musel vzdát. Dnes je už zcela zdráv.
