Praha - Na konci osmdesátých let byl jednoznačným vládcem mužského tenisu, vyhrál osm grandslamových titulů a čtyři roky byl světovou jedničkou.
Pak se však Ivan Lendl na téměř dvacet let z tenisového světa zcela odmlčel. Na Silvestra 2011 se však do kolotoče turnajů ATP opět vrátil, když potvrdil spolupráci s Andym Murrayem.
Skotského tenistu, který čekal na svůj první grandslamový titul, už za půl roku dovedl do finále Wimbledonu, o měsíc později k triumfu na olympijských hrách v Londýně a o další měsíc později k prvnímu triumfu na grandslamu - vítězství na US Open.
Když pak Murray jako první Brit po 77 letech vyhrál i Wimbledon, celá Británie posílala na Lendlovu adresu komplimenty.
O to víc pak všechny odborníky šokovala informace, že se Lendl s Murrayem v březnu rozhodli po dvou letech ukončit spolupráci. Čtyřiapadesátiletý Lendl se totiž rozhodl, že si chce odpočinout a že se chce více věnovat svému aktivnímu hraní tenisových exhibic a golfu.
V těchto dnech pak tráví svůj volný čas v Česku, během něhož se zúčastnil například golfové exhibice na Karlštejně, příští týden zase navštíví tenisový turnaj v Prostějově. Navíc si našel čas, aby přednášel Unii profesionálních trenérů Českého olympijského výboru.
"Měl jsem jedno heslo: Když vyhraju, dá mi to chuť do nového tréninku, a když prohraju, taky mi to dá chuť do tréninku. A taky: Když mi diváci fandí, chci vyhrát a potěšit je. A když mi nefandí, chci vyhrát, abych je naštval," smál se Lendl.
Když byste se vrátil o 30 let zpět, co dobrého byste si vzal z tehdejšího Československa a co naopak ze Spojených států?
Ve východní Evropě a především v Československu jsme všichni byli zvyklí tvrdě pracovat. Naopak v Americe si myslí každý, že je dobrý, což mi ale oproti lidem tady dodalo také sebevědomí.
Jakým způsobem se sebevědomí u tenistů zvyšuje?
Podle mě ale hlavně to sebevědomí u tenistů plyne z toho, jak dobrý jste v tréninku. Když mi nejdou v tréninku voleje a musím je používat hodně v zápasech, pak jde mé sebevědomí hodně dolů. Když mi naopak při tréninku jdou, pak si mnohem víc věřím i v dalších úderech.
Mluvil jste o tom, že za vaší éry byli tenisté zvyklí hodně tvrdě pracovat. Nemrzí vás, že nyní už mladí tenisté tak buldočí povahu nemají?
Ve vyspělých zemích mají malé děti tolik zájmů a možností, hrají si hry na computerech a není pro ně ten sport takovou nutností, jakou byl pro nás. V Americe, ale i všech dalších zemích na Západě, jde vidět, jak ta kultura sportovat strašně změkla. Ale i u nás ve východních zemích, kde se vždycky tvrdě pracovalo, se to bohužel taky začíná měnit.
Jaké jsou podle vás další problémy výchovy mladých tenistů?
Druhý problém je v tom, že dítě začíná dělat sport jen proto, že ho k tomu někdo navedl. Velice málo se stává, že dítě samo řekne, že chce hrát tenis. Neřekne: "Tati, mami, vezmi mě tam!" Děti tam chodí, protože je tam ti rodiče přivedou a většinou je k tomu pak i nutí. Ale až když si to dítě samo řekne, že chce jít na trénink, protože chce jít samo, pak je to teprve dobře. Takových dětí je strašně málo, ale jsou z nich pak o to lepší sportovci. Pak už mají všichni vyhráno, protože to dítě ten sport pak dělá celý život.
Začínajícímu tenistovi byste tedy poradil jakou cestu?
Co se dítě naučí do čtrnácti let v technice, to už bude umět vždycky. Těžko někomu předěláte servis nebo bekhend ve dvaadvaceti letech. Důležité ale je, aby to dítě v mládí dělalo hodně sportů. Výborný doplňkový sport je hokej, protože pak má to dítě fantastickou fyzičku.
Přemýšlel jste někdy, jaký sport byste dělal, kdybyste nedělal tenis?
Kdybych si mohl vybrat, tenis bych nikdy nehrál a dělal místo toho golf, protože ten můžete hrát až do smrti na profesionální úrovni. Gary Player dělal jednu charitativní akci a pozval si tam mě, Michaela Jordana, Maria Lemieuxe a další tehdy aktivní sportovce a řekl: "Mně je šedesát pět, a kdyby mě někdo nebo něco donutilo přestat hrát golf, tak se rozbrečím."
Vy jste znám svou velkou láskou ke golfu. Je to vhodný doplňkový sport k tenisu?
Lidi se mě ptají třeba, jaký je rozdíl mezi tenisem a golfem. A já jim říkám: Když máte v tenise špatnou půlhodinu, jste ještě schopný ten zápas vyhrát a nikdo pak podle výsledku nepozná, že jste se první set nebo dva trápil. Když vám ale nevyjde půlhodina v golfu, můžete pak hrát nejlepší hru, ale celý turnaj už máte zkažený.
Takže je tenis spravedlivější než golf?
V tenise je naopak důležité se koncentrovat hlavně na konec setu. Když začnu špatně, ale dobře skončím, tak vyhraju. Musíte se snažit mít na konci setu co nejvíc fyzických i psychických sil. Jeden trenér mi říkal: "Ty jsi kolikrát začal špatně, ale nikdy jsem tě neviděl skončit špatně. I proto ty zápasy vyhráváš a jsi nejlepší."
V čem se tenis nejvíce změnil od té doby, co jste jej naposledy hrál?
Když jsem hrál já, tenis byl o rychlosti a vytrvalosti, kdežto teď je hlavně o rychlosti a o síle. Já trénoval hodně právě tu vytrvalost a třeba čtyři hodiny jsem dokázal vydržet na fyzicky vysoké úrovni a pak jsem byl celý zbytek dne úplně špatnej. Kdežto Djokovič trénuje vytrvalost třeba hodinu, pak si na patnáct minut odpočine, takže jde jeho výkonnost prudce nahoru. Já kdybych mohl něco nejvíc změnit, určitě bych trénoval také intervalově.
Nemělo to za následek vaše současné zdravotní problémy?
Mám problémy s koleny a kyčlí, jsem totiž z první generace, která byla zvyklá hrát skoro celý rok na tvrdém povrchu. A to je obrovský zápřah na klouby. Navíc v hale vám ta noha zadrhává, takže s ní nemůžete ani pohnout, sklouznout se. Takže pak máte obrovské problémy s koleny. Navíc si myslím, že problémy, co mám já, jsou ještě nic proti tomu, co bude mít tahle generace za patnáct let.
Nyní hráči využívají hodně výživové specialisty. Jak tomu bylo za vás?
V roce 1984 jsem vyhrál Paříž a pak jsem se necítil v létě v Americe v tamním vlhku moc dobře. Martina Navrátilová mě proto dovedla k výživovému poradci a ten mi řekl, co mám jíst. Začal jsem jíst podle toho, co mi psal, a moc mi to pak pomohlo.
Nepřemýšlel jste někdy v mládí, že tenisu necháte a budete se věnovat něčemu jinému?
Když jsem začínal hrát, všichni mi říkali, ať toho nechám, protože jsem měřil 186 centimetrů a byl na tu dobu moc velký. Měl jsem tedy velké problémy s pohybem. Problém u mě byl v tom, že jsem se naučil hrát tenis na antuce, a když jsem hrál na tvrdém povrchu, nevěděl jsem, jak se tam hýbat, takže můj pohyb byl ze začátku profesionální kariéry špatný.
A co jste tedy musel udělat, abyste svůj pohyb změnil?
Pak jsem na tom pracoval a můj pohyb vypadal jako u jiných hráčů. Jenže se podívejte teď, všichni jsou minimálně stejně tak vysocí jako já a pohybují se fantasticky, protože je většina z hráčů zvyklá už odmala hrát na všech površích.
Mluvil jste o tom, že jste ze začátku nehrál na jiném povrchu než na antuce. Jaká byla další úskalí vašich začátků?
Já nerad hrál s leváky, protože jsme v Ostravě, kde jsem se tenis naučil hrát, žádného neměli. Takže jsem se nenaučil přijímat levácký servis. A bohužel na začátku osmdesátých let bylo v první desítce pět leváků. Až pak jsem si našel vždycky leváka, abych s ním mohl půl hodiny trénovat a naučit se reagovat na ten servis. O to víc jsem se ale na ty zápasy snažil soustředit a držet se svého plánu.
Jak těžké pro vás bylo v poměrně mladém věku emigrovat do USA?
Měl jsem štěstí, že když jsem začínal hrát na túře, potkal jsem Poláka Wojciecha Fibaka, který mi hodně pomohl a potom mě i trénoval. A on si vlastně prošel tím, čím jsem procházel já. A hodně mě k té emigraci dotlačil právě on, hodně mu za to dlužím.
Proč jste si zvolil zrovna Spojené státy?
Když jsem začínal v roce 1979 hrát, tak bylo asi patnáct turnajů maximálně čtyři hodiny cesty od New Yorku. Bylo to to nejlepší místo pro tenis. Když můžu sednout do auta a dojet na turnaj sám, nebo když vypadnu, tak hned odjedu zpátky domů a místo jednoho dne mám tři dny volna, tak je to strašná výhoda. Odpočinete si nejen psychicky, ale i fyzicky. Kdyby se hrálo nejvíc tenisů třeba v Austrálii, usadím se tam.
Jaké tehdy bylo hrát proti Čechoslovákům?
Když jsme s Martinou Navrátilovou v roce 1986 vyhráli US Open, tady noviny psaly o tom, že Miloslav Mečíř a Helena Suková prohráli ve finále. A v Americe se o nás taky nepsalo, protože tam tehdy byla povinnost tenhle turnaj vyhrávat, takže jsme nebyli vůbec pod žádným tlakem, což byla oproti Čechoslovákům veliká výhoda, měli jsme volnost.
V době po emigraci jste nemohl Spojené státy reprezentovat. Jaký tedy máte vztah k Davis Cupu?
Davis Cup ubírá těm nejlepším hráčům spoustu sil. To není otázka týdne, ale dvou, protože pak nemůžete hrát, protože jste vyčerpaní. Letos je výjimkou Federer, kterému Davis Cup jako jediný chybí, přesto většina těch nejlepších hráčů Davis Cup nehraje, protože se hráči bojí, že jim sebere hodně sil. Hráčům by se možná ulevilo, kdyby se hrálo jednou za dva roky.
A co říkáte na úspěchy českých tenistů v bojích o salátovou mísu?
Češi hrají výborně, dvakrát vyhráli Davis Cup, teď jsou v semifinále a mají šanci vyhrát v semifinále v Paříži, takže kapitán je muž na svém místě a vůbec nic by se nemělo měnit. Problémem sice je, že Radek (Štěpánek) stárne, ale naopak Jirka Veselý zase začíná hrát dobře.
Stíháte vedle českého daviscupového týmu sledovat i dění v ostravských klubech, jimž fandíte?
Jak může Baník nevyhrát patnáct zápasů za sebou a pak vyhrát čtyřikrát za sebou na konci soutěže? To ať mi někdo vysvětlí, tomu nerozumím. Já radši chodil koukat na ligu na Vítkovice, na Baník nemám dobré vzpomínky, protože jsme tam chodili běhat schody a nebylo mi z toho dobře. Teď ale vážně, Baník sleduju a mám obrovskou radost, že se zachránil. V kontaktu jsem i s Frantou Černíkem a rád se přijdu podívat na Vítkovice na hokej, když jsem třeba v Praze.
Ve druhé části rozhovoru se dozvíte, jak vzniklo Lendlovo spojení s Andym Murrayem, co mu radil před finálovými zápasy nebo jaký měl vztah s jeho matkou.
