Praha - Filip Jančar byl juniorským mistrem republiky ve vodním slalomu, ale od závodů zběhnul k dobrodružným expedicím na divokých řekách. Na přelomu tisíciletí pomáhal v Česku zakládat vodní rodeo a kanoepolo.
Jenže za chvíli definitivně zjistitl, že honba za "brankami, body a vteřinami" ho nenaplňuje a plně se oddal vyhledávání nebezpečných míst a sjíždění "nesjízdných" řek.
Kdy jste se poprvé ocitnul na vodě?
K ježdění na vodě mě přivedl táta. Od dvou let mě vozil na kánoi po českých řekách.
Vaše vodácká kariéra však mohla skončit skoro dřív než začala. Jak to tenkrát bylo?
V šesti letech jsme se projížděli s tátou na kánoi po Vltavě. Upadlo mně pádlo do vody, chtěl jsem ho vylovit a moc jsem se naklonil přes bort lodi. Gravitační síla Země vykonala své a já jsem se z leknutí začal topit. I když mě táta během chvíle vytáhl, začal jsem mít strach z vody. Do deseti let jsem se nechtěl ani koupat. Děkuju mámě, že mě svou sprchovou terapií vrátila lásku k vodě.
Pak jste se opět do lodi vrátil?
Od desíti let jsem jezdil na kajaku ve vodáckém oddíle v Kotvě Braník. Skoro každý víkend jsme byly na vodě a o prázdninách jezdili na vodácké tábory.
Kdy se dostavily první úspěchy?
V patnácti letech jsem se dostal s kajakem do juniorské reprezentace ve slalomu na divoké vodě a o tři roky později vyhrál mistrovství České republiky v juniorské kategorii. Mezi muži jsem se pohyboval v první desítce až do roku 2003.
Kdy a proč jste závodění nechal?
Právě po roce 2003, kdy jsem se vrátil z první velké expedice Ganga 2003 jsem pochopil, že honit se za vteřinami mezi brankami není můj směr. Cestování mě dává daleko více. Člověk se seznámí i s ostatními kulturami. A pohled z řeky je jiný než ze souše.
K závodění vás znovu přivedly vodní rodeo a kanoepolo. Jenže ani u těchto disciplín jste dlouho nevydržel. Proč?
Vodní rodeo už jsem provozoval, kdy jsem zavodil ve vodním slalomu. By l jsem u zrodu tohoto sportu u nás. V prvních letech jsem byl dokonce nejlepší v ČR a mnoho lidí učil, jak správně pádlovat.
Po určité době jsem zase zjistil, že se jen honím za nějakým výsledkem, což mě nenaplňuje. A tak si dnes jezdím jen tak pro radost, když se na řece najde dobrá vlna nebo válec.
Kanoepolo jsem rozjížděl v roce 2000 s kamarádem Tomášem Doležalem, s námž jsme dali dohromady pár kluků a začali jezdit do zahraničí na turnaje. Dokonce jsme se několikrát zúčastnily mistrovství světa i Evropy, ale vždy jsme končili na posledních místech.
KDO JE FILIP JANČAR
-narozen v Praze 27.5.1976 ve vodácké rodině
-v 90. letech juniorský reprezentant ve vodním slalomu, mistr republiky
-absolvent eletrotechnické průmylsovky a Pedagogické fakulty UK
-na přelomu tisíciletí spoluzakladatel vodního rodea a kanoepola v ČR
-v současnosti pořadatel expedic na neprobádané úseky exotických řek a učitel fyziky a chemie na ZŠ Zlíchov
V dnešní době se konají mezinárodní turnaje i u nás, ale to už jde mimo mě. Kluci dál hrají, já veškerý čas věnuji učení na základní škole a cestování a teď i psaní cestopisů.
Prvotina, která popisuje expedici Ganga 2003, právě vyšla. Jmenuje se "Na posvátné řece".
Tato expedice skončila velmi úspěšně. Ano, jako první na světě jsme spluli posvátný pramen Gangy na kajacích.
Kromě divoké vody provozujete i další extrémní sporty. Děláteještě nějaký závodně?
Když nejedu na vodu, lezu po skalách. Jakmile napadne sníh a není práce, tak jedu na hory lyžovat. Závodně už nedělám nic a ani nechci. Chci být v pohodě a tyto sporty dělat pro radost a endorfíny.
Použil jste někdy horolezecké schopnosti při splouvání řeky?
Ano, na každé expedici jsme se buď spouštěli do kaňonu, nebo vylézali z kaňonu řeky. Při extrémním sjíždění řek člověk musí být všestranně nadaný, protože pak eliminuje riziko nebezpečí.
Podle čeho si vybíráte řeky, na něž se vydáváte?
Já si řeky nevybírám. Najednou to přijde samo. Někde se něco dovíte nebo dočtete a když dostanu pocit, že tam chci jet, poznat to tam, tak tam jedu. Řeky jsou po celém světě. Pravdou je, že mě lákají jen neprozkoumaná nebo nějakým způsobem nebezpečná místa.
Přijde mi, že nejlepší reklamou pro řeku je, když vám někdo řekne, že je nesjízdná.
Vždy je to výzva, když někdo řekne, že tato řeka je nesjízdná. Ale není to hlavní důvod, proč jezdím na expedice. Mě hlavně zajímá okolí a lidé, kteří tam žijí.
Dále čtěte:
Jak jste se seznámil se senátorem Jaromírem Štětinou a co jste už spolu zažili?
Seznámili jsme se po expedici Ganga 2003, když jsme se sešli na Kavčích horách a porovnávali naší expedici s jejich Gangou 1977. Poté jsme se setkávali na promítáních a pomáhal nám s propagací expedice Alaknanda 2006, jež měla kopírovat trasu Gangy 77. Jeli jsme ji na počest dvou vodáků, kteří se na Jaromírově expedici utopili.
Alaknanda 2006 byla nejnáročnější ze všech vašich dosavadních výprav. V čem?
Expedice Alaknanda byla náročná především cestou na místo. Auty jsme museli překonat trasu dlouhou 8500 km přes země, které jsou drsné nejen svou přírodou, ale i politickou nebo náboženskou situací.
V čem výpravu předčí expedice na prameny Nilu, na níž teď právě pobýváte?
Na Modrém Nilu je kaňon dlouhý asi sto kilometrů a velmi hluboký. Přístupová cesta pro auta tu není. A tak budeme muset vše vést v kajacích a několik dní se probíjet oním kaňonem, přičemž nevíme, co se v něm nachází. Je tu mnoho nebezpečí, například hroši, krokodýli, hadi a také různé nemoci. Dalším problémem je pitná voda. Bude to asi boj o holý život.
Čeho všeho zde chcete dosáhnout?
Cílem výpravy je splout oba prameny Nilu a natočit film o extrémním kajakingu. A já se budu snažit napsat další knihu.
Kdy se vracíte domů?
Teď jsme čtrnáct dní na Bílém Nilu, pak měsíc na Modrém Nilu a zbylých čtrnáct dní na přítocích modrého Nilu. Na Mikuláše budeme v Praze.
Prameny Nilu s vámi sjíždějí jen Pavel Faustus a Jiří Srbek. Víc lidí se vám do takového dobrodružství nepodařilo nalákat?
Jedeme na vodě pouze ve třech, protože náklady jsou vysoké. Jinak nás doprovází dva kameramani a doktorka-fotografka v jedné osobě. Je pravda, že je málo kajakářů , kteří by chtěli vyrazit na dva měsíce do takového nebezpečí.
Dramatických momentů jste již zažil navodě nespočet. Můžete mi na závěr popsat váš nejhorší zážitek?
Bylo to asi na řece Tatina na Komorských ostrovech. Vjel jsem do hlubokého kaňonu se spoustou vodopádů a skluzavek. Skáču vodopád za vodopádem. Bojím se, aby nepřišlo místo, které si nebudu moci prohlédnout. A přišlo. Dál nevidím nic, jen kolmé stěny.
Loď dávám na malý výstupek a snažím se vydrápat po hladké skále. Jestli spadnu, tak je po mě. Překonávám sto metrů stěny a dostávám se šťastně na silnici. Tehdy jsem měl opravdu nahnáno.
