Je zkrat, který florbalistky proti Švýcarkám předvedly, dílem nešťastné náhody, nebo za ním stojí slabá psychika?
Chtěl bych zdůraznit, že u žen jsou výkyvy daleko častější než u mužů. Když se podíváte i na individuální sporty, třeba tenis, tak holčina vede 5:2, přesto nemáte takovou jistotu, že set vyhraje. U mužů je to procento velmi vysoké. Čili si musíme uvědomit, že šlo o ženské mistrovství světa. To je důležité.
Přesto - šlo o zkrat?
Vidím to ve dvou rovinách. Média píší o kolapsu - a byl opravdu hrozný. Na druhou stranu se z něj holčiny dost rychle dostaly. V jednu chvíli jsem si říkal, že čtvrté místo je úplně jisté, ale ony se do zápasu o bronz dokázaly zkoncentrovat, i když nakonec prohrály v prodloužení (4:5 proti Finkám, pozn. red.). Tohle nemluví o slabé síle týmu, spíš trošičku o nestabilitě emocí. Proto také hovořím o tom, že určitá hysterie je u ženského sportu bohužel daleko častější než u mužského.
Kritiku schytal švýcarský trenér Češek Sascha Rhyner, který si v závěru nevzal oddechový čas. Podle svých slov nechtěl, aby Švýcarky nabraly sílu. Udělal chybu?
Jsou dva typy chyb. Takové, které jsou chybou už v okamžiku rozhodnutí. A takové, kdy čekáme, jak situace dopadne, a pak řekneme, že to byla chyba. Každý si ve svém rozhodnutí najde svoji logiku. Kdyby to vyšlo, řekneme, že to byl od trenéra geniální tah. A že jeho logické myšlenky, kdy nechtěl dát klíčovým hráčkám Švýcarska oddech, měly opodstatnění.
Na druhou stranu je třeba rozlišovat, jak na tom hráčky v daném okamžiku byly. Jestli skutečně potřebovaly time out, nabudit. I za cenu toho, že soupeř si odpočine. A já si nechci hrát na přechytralého. Ani jeden z nás na střídačce nestál, takže to nedokážeme posoudit.
Existuje univerzální rada, co se v zápase vyplatí dělat, pokud na tým padne deka?
Taková rada by byla na Nobelovu cenu. Neexistuje. Vstupů do emocí člověka je tolik, jako je na planetě lidí. Vždycky záleží na situaci. Jak máte hráče nebo hráčky psychicky odolné. Děláte okamžitá rozhodnutí, v tom je koučink krásný, ale zároveň záludný. Ano, většina lidí by vám řekla, že ten oddechový čas by byl asi dobrý. Obecně s nimi souhlasím. Na druhou stranu bráním trenéra v tom, že on tam byl. Jeho úvahu chápu a nemám dost informací na to, abych posoudil, jestli byla správná.
Mohl mít na zkratu podíl fakt, že ženský florbal v Česku není profesionální? Asi to není stejné, jako když se po ledě prohánějí ostřílení hokejisté z NHL.
A profesionál je podle vás ten, který za to bere peníze? Otázka, jestli to není spíš o přístupu ke sportu. Pravdou je, že profesionál má bez ohledu na peníze víc zkušeností. Když hrajete od dětství dva tři zápasy v týdnu, tak všemi prožitky se ohromně lepšíte. Nemám přehled, jestli soupeřky byly oproti Češkám zkušenější. Vůbec bych ale netvrdil, že když mám víc peněz, umím lépe ovládat svoje emoce.
Pět let nazpět jste vzdělával florbalové trenéry ohledně role psychiky ve sportu. Je to vaše jediná zkušenost s tímhle sportem?
Ano, jediná. Jinak se jen chodím dívat na svého syna, který hraje za Vinohrady. Sednu si, zápas si užiju a odejdu. Nikdy jsem s trenéry nemluvil, pokud se mě sami na něco nezeptali.
Je florbal z vašeho pohledu něčím specifický oproti jiným sportům?
Myslím, že v rámci kolektivních her je velmi dynamický a atypický z hlediska výsledků. Na nejvyšší ženské úrovni jsme teď viděli, že i takhle dobře rozehrané utkání, kdy dvě minuty před koncem vedete o čtyři góly, můžete ztratit. Myslím, že v hokeji něco takového už možné není. Ve fotbale už vůbec ne.
Na začátku jste zmínil, že výkyvy jsou u sportovkyň daleko častější než u jejich mužských kolegů. Musí být tím pádem jejich mentální příprava v něčem jiná?
Ano, ženy jsou od přírody emotivnější, takže musíte volit správný tok slov, aby nedošlo k přemotivovanosti, nebo naopak až k emočním negacím. Dám příklad. Holce když řeknete, že je tlustá, a máte pravdu, tak neřeší tloušťku, ale vás, že jste drzý a nevychovaný. Když řeknu klukovi "hele, co to panděro" nebo něco podobného, může dojít k tomu, že opravdu zhubne. Komunikace se sportovkyní nebo ženským týmem je samozřejmě diametrálně odlišná.
Jak tedy se sportovkyněmi konkrétně pracujete?
Snažím se to dělat bez emocí. Třeba Káje Plíškové říkám: "Jsi pro mě víc než tenistka a extrémně si tě vážím, ale pokud jde o tvoji roli tenisové hráčky, tady děláme chyby." Striktně zdůrazňuju, že veškeré výtky nejsou vůči člověku. Vztahovačnost u žen funguje ještě víc než u mužů. Člověk musí být opatrnější. Obzvlášť když jsem muž.
Co dělat, aby zkratů, jako předvedly florbalistky, bylo do budoucna co nejméně?
Obecně děláme chybu v tom, že nepracujeme na subjektivním světe dětí, dospělých. Hrozně moc řešíme vnější prvky, jako jsou tréninkové jednotky nebo taktika. Ale jak se zachovat k porážce, neúspěchu? Umět pracovat se svým subjektivním světem je ve své podstatě jediná svoboda, kterou v životě máme. Vemte si, že dostanete gól, to se ve sportu stane. Rozdíl mezi úspěšným a neúspěšným týmem je v tom, jak na to lidé, v tomto případě sportovkyně, zareagují. Tohle řešíme až v okamžiku, kdy se něco sesype.
Druhá věc je, že všechno svádíme na psychiku, ale někdy je chyba jinde. Soupeř může být lepší. Tím nechci říct, že právě florbalistky jsou tím případem. Tady by mě opravdu zajímalo, co se hráčkám honilo hlavou. Bály se? Už ani nechtěly jít na hřiště? Nejlepší z nejlepších umějí na tyhle situace reagovat. My se to bohužel neučíme. Ale jak přišly postupně kondiční trenéři a výživoví poradci, tak věřím, že za deset dvacet let budou v klubech i sportovní psychologové.
Podívejte se na rozhovor Mariana Jelínka v DVTV:
