Dvojnásobný mistr světa v cyklotrialu Josef Dressler se podruhé narodil poté, co před šestnácti lety vylezl na vagon a pak mu tělem projely tři tisíce voltů. Tato zkušenost ho přiměla přemýšlet nad tím, zda neexistoval nějaký vyšší důvod, proč na tomto světě mohl zůstat.
"Někdy jsem si říkal, že si možná zasloužím horší smrt nebo že tady mám ještě něco udělat. Snažím se lidi motivovat, aby sportovali a jezdili na kole. Jsem rád, když mi rodiče, nebo přímo samy děti, řeknou, že díky mně začali jezdit a že je kolo baví. Taky mám dost dětí, o které se starám, takže tu je i motivace je dobře vychovat," zamyslel se rodák z Vlašimi.
Celý jeho příběh si můžete přečíst ZDE.
Většinu zážitků z blízkého setkání se smrtí si Dressler raději nechává pro sebe, ale zanechaly v něm silný dojem.
"Nejsem úplně věřící, nechodím do kostela. Ale na všem je něco a já úplně nevím co. Jakákoliv víra člověka motivuje a povznáší. Drží ho při životě. Je třeba věřit v sebe, že bude na světě hezky a že se zítra probudíme."
Přišlo také poučení pro jeho vlastní život. "Snažím se nerozčilovat nad věcmi, které nelze ovlivnit. Za některými se ženu méně a jiné si víc užívám," prohlásil zapálený propagátor cyklistiky.
Řada pocitů a jeden nevysvětlitelný zážitek
Poté, co došlo k úrazu elektrickým proudem, prožil Dressler celou škálu emocí. "Večer v nemocnici jsem byl asi nejšťastnější ve svém životě, protože jsem mohl dál žít. V hlavě se mi po úrazu odehrál dlouhý příběh. Nejdřív jsem přemýšlel nad tím, co se vlastně děje a že už mi nikdo nepomůže. Uvědomil jsem si, že jsem debil, když to říkám takhle natvrdo."
"Strašně jsem si přál vrátit čas o tu vteřinu. Ale jakmile uděláte nějaký krok, tak tu vteřinu už nikdy nevrátíte. Pak jsem prožíval pocit strašného smutku a zmaru, že už nebudu dál žít," dodal.
Dressler dodnes neví, jestli skutečně došlo k zástavě srdce, ale má pocit, že byl nějaký čas 'vypnutý'.
"V té chvíli jsem se cítil vlastně strašně dobře. A potom, jako by mě někdo vzal a vyhodil z toho příjemnýho baru, kde je fajn, někam ven a řekl: 'Vole, to si ještě vyžer'," vzpomíná.
Ale to nebylo všechno. V hlavě také někde našel vzpomínku, o níž říká, že je jasná, leč s nezřetelnými obrysy.
"Věděl jsem, že jsem někde, ale nevím kde. A byl tam někdo, možná to byli i dva tři lidi. Já nevím, co to bylo, ale bylo to tak. Zůstává to pro mě jako neuvěřitelný a neuchopitelný zážitek. Jak jsem si všechno ostatní dokázal v hlavě srovnat, tak tohle ani trochu."
Další podobný téměř paranormální jev už nezažil. "Samozřejmě se bojím, jestli tělo tehdy nedostalo ránu, která se někde neprojeví. Doufám, že ne, aspoň to tak nevypadá," říká.
"Kolo je nejlepší hračka na světě"
Dresslerovou životní náplní stále zůstává kolo. I když už nebojuje o cenné kovy, kterých získal celou řadu, je to pro něj nadále velká vášeň. "Dětem říkám, že kolo je nejlepší hračka na světě. A to platí i pro dospělé," míní milovník cyklistiky.
Dokonce o tom napal i knížku EnCYKLOpedie, ve které popisuje nejrůznější zábavné disciplíny. "Kolo je fantastická věc. Můžete na něm jet pro rohlíky, do práce i si užít strašně moc zábavy. Můžete jezdit sám, nebo s kamarády. Na kole jde překonávat terénní překážky," míní 51letý průkopník biketrialu v tehdejším Československu.
Podle Dresslera bicykl ukáže silné i slabé stránky osobnosti. "Když děti spadnou, říkám jim, že to je to nejlepší, co se jim mohlo stát. Tím jste zjistili, kde je hranice. A když to víte, tak se z toho můžete poučit. Zvednout se a zkusit to znova," vysvětlil.
