Stále nové, v mnoha případech až agresivní barevné kombinace, kryjící povrch především sjezdovek, přijímáme jako samozřejmý důsledek snahy upoutat pozornost na první pohled.
DRUHÝ DÍL NAJDETE ZDE
Zasvěcené pozorovatele, a dnes je takových již většina, současně nepřekvapují ani široké špičky a paty těchto atraktivních produktů lyžařského průmyslu, dosahujících dospělého sotva po bradu.
Drtivá většina sjezdujících lyžařů zahájí zanedlouho další sezónu na carvingových lyžích. Ty vstoupily rázně na scénu lyžařského trhu a na zasněžené svahy právě před deseti lety.
Připomeňme si při příležitosti tohoto jubilea okolnosti, za jakých vypukla "carvingová revoluce."
Lyže coby ležáky
Na počátku 90. let minulého století docházelo k celosvětovému poklesu odbytu sjezdových lyží. Globální produkce, která se tehdy pohybovala okolo 5 milionů párů ročně, překračovala kapacitu trhu přesto, že počty aktivních lyžařů dlouhodobě rostly, přibývala nová lyžařská střediska a ta zavedená se dále rozrůstala.
Jednou z příčin takového nerozvážného a nelogického stavu byla tehdy mimo jiné samotná konstrukce základní součásti sjezdové výzbroje.
Ještě v 60. letech minulého století tvořilo téměř výlučně stavební materiál i těch nejdražších modelů dřevo. Postupně však přibývalo jeho kombinací se slitinami lehkých kovů a se skelnými a uhlíkovými vlákny.
Někteří výrobci dřevo zcela zavrhli a nahradili je umělými hmotami tvořícími jádro lyže. Zlepšily se tak požadované fyzikální vlastnosti a prodloužila se životnost, aniž by tato progresivita použitých materiálech ovlivnila vnější rozměry lyží.
Dospělým lyžařům sloužily nadále k plné spokojenosti "dvoumetrovky" s poloměrem křivky bočního krojení okolo 50 m, které se svými proporcemi nikterak zásadně nelišily od lyží používaných běžně již před čtyřiceti lety.
Odvahu měli ti menší
Určitá vývojová stagnace byla jednou z příčin hromadění neprodaných lyží ve skladech. Krize vždy ohrožuje v prvé řadě menší firmy zaměřené výhradně na jediný produkt, v tomto případě sjezdové lyže.
Jen tak je možné vysvětlit, proč právě dvě z nich téměř současně a údajně nezávisle na sobě, dokázaly podat ohroženému průmyslovému odvětví oživující injekci v pravou chvíli.
Psal se rok 1993. Výrobce lyží Kneissl, sídlící v tyrolském Kufsteinu, představil skromnou kolekci 10 modelů sjezdových lyží určených dospělým. Do čela postavil černo-fialové lyže Ergo.
Ve firemním katalogu doprovázela informace o jejich neobvyklých proporcích (100-60-100) a délkách stručná charakteristika tohoto nového produktu. Již tehdy byla zdůrazněna snadná ovladatelnost, jistota a "nová kultura jízdy" na lyžích revolučních dimenzí.
Širší špičky, širší paty
Druhý v řadě, slovinský Elan, se vydal novým směrem již o rok dříve. Jeho skořepinové obřačky MBX R3 měly sice ještě konzervativní délky 185207 cm, ale poloměrem křivky bočního krojení se již dostaly pod kombinovanou hranici padesáti metrů.
V roce 1993 zde došlo k ještě radikálnější inovaci. I s novým, dnes již legendárním modelem SCX 15 Parabolic, bylo spojeno nepřehlédnutelné doporučení: "Rozšířené špičky umožňují snadnější zatáčení s vynaložením menšího úsilí, širší paty brání smýkání v oblouku."
K tomu se přidal renomovaný firemní testér Bojan Križaj, který přirovnal zatáčení na SCX k jízdě po kolejích. Lehce ovladatelné lyže usnadňující navíc jízdu v ideálně řezaných obloucích nejen trénovaným profesionálům, byly tedy na světě.
Přijetí převratné novinky ostatními výrobci nebylo však otázkou jedné sezóny.
