Pardubice - Tradiční Pardubický vinařský půlmaraton se letos rozrostl do obřích rozměrů. Závod byl poprvé pořádán jako otevřené mistrovství České republiky, účastnila se ho tisícovka běžců v čele s keňskými esy.
Mezi hlavní favority patřili první dva běžci slavnějšího pražského půlmaratonu - Elijah Karanja a Gordon Mahugu.
Z keňské skupinky se ale v závěru utrhnul Samuel Mwangi a skvělým sprintem v chladném a větrném počasí se snažil pokořit nejlepší čas na českém území 1:01 hodiny, na nějž byla vypsána speciální odměna 100 000 Kč.
Nakonec za ním zaostal o minutu a pět vteřin a říkal: "Taktiku se podařilo držet jen do osmého kilometru, od patnáctého už táhnul závod. Foukal hodně vítr, muselo se do toho hodně tlačit, aby se běželo rychle."
Prvních sedm míst patřilo Keňanům, první a druhý z Prahy doběhli na pátém a šestém místě.
Titul mistra republiky obhájil nestárnoucí, za měsíc čtyřicetiletý, Róbert Štefko z AK Kroměříž.
Také současnou ženskou generaci běžkyň vyškolila veteránka. Titul obhájila šestatřicetiletá Ivana Sekyrová z AK Sokolov.
Možná trochu smutná vizitka českého vytrvalostního běhu. Naděje do budoucna tu však existuje. Na druhém místě doběhl pouhých 21 vteřin po zkušeném borci jeho o osmnáct let mladší svěřenec Martin Frei.
Štefko: Keňané měli svůj závod
Róbert Štefko, kdysi Slovák a nyní Čech, v cíli mluvil o tom, že se jednalo vlastně o dva různé závody.
Jak se vám běželo? Hodně závodníků si stěžovalo na chlad a hlavně na silný vítr...
Počasí nám moc nepřálo, ale koukal jsem do výsledkové listiny, že se běželo rychle a že řada lidí si zaběhla své osobní rekordy. Pardubická trať je rovinatá, takže to rychlosti přispívá.
Obhájil jste mistrovský titul, jste tedy se svým výkonem spokojen?
Mohl jsem běžet ještě rychleji, ale soustředil jsem se jen na mistrovství republiky, ne na celkové pořadí.
Stihnul jste na trati vnímat Keňany?
Ne, ne, výkonnostně jsou úplně jinde než my. Byly to vlastně dva různé závody.
Co říkáte jejich výkonům, jejich lehkému způsobu běhu?
V jejich podání je běh tvrdým byznysem. Dneska startují tady, za týden třeba na druhé půlce zeměkoule. Vrcholná forma trvá jen pár let, musejí si stihnout za tu dobu vydělat.
Mladí dnes mají neomezené možnosti zábavy
Můžete mít radost z titulu, ale nemrzí vás trochu, že se tu opět nenašel některý z mladých běžců, který by porazil vás, čtyřicátníka?
Mrzí, nemrzí. Je to už úplně jiná generace, s jiným stylem života. My jsme za komunistů tady moc zábavy neměli, nedalo se toho moc dělat, nic nás tak od běhání neodvádělo.
Mladí teď mají neomezené možnosti povyražení. Místo chození na trénink a věnování se sportu hrají třeba počítačové hry. To za nás nebylo. A ti, kteří se už běhání věnují, to zkoušejí kombinovat se studiem, takže jdou na kompromisy.
Nemotivuje vás tento stav k vychovávání svých následovníků?
No zrovna ten, který doběhl druhý, je můj svěřenec. Jsem spokojený.
Jak se vám zdáli mladíci na trati?
Táhnul jsem je, pak jsem se na chvíli stáhnul a čekal, co vymyslí. Zpomalili a ohlíželi se, kde jsem.
Co říkáte spojení profesionálů a rekreačních běžců do jednoho závodu?
Mně se to líbí. Ve světě je to úplně normální. Mám rád, když na špičce nejsem sám, když někoho potkávám, obíhám. Občas se i schovám kvůli větru.
Někteří závodníci si ale na tento model stěžují. Prý je to zdržuje a rozhazuje tempo, když se musí prokousávat "rekreanty".
Já si to nemyslím, amatéři jsou většinou ohleduplní, respektují špičku, uhnou se, nikam se necpou. Ale možná je to i tím, že já už to beru víc z nadhledu. Chodím si prostě zaběhat, ne závodit a vyhrávat.
Takže vy si jdete jen tak zaběhat a je z toho mistrovský titul...
Ano, přesně tak. Já už ani moc netrénuju, chodím si jen zaběhat do lesíka, abych se trochu prohýbal a bylo mi dobře. Nějaké honění časů, rekordů a úspěchů už je dávno za mnou. Teď už běhám jen pro radost.
Češi jsou líní
Co říkáte těm starým veteránům na trati? Jsou pro vás inspirací? Budete se také účastnit těchto akcí do pozdně veteránského věku?
Proč mluvíte v budoucím čase? Já už jsem dávno veterán.
Měla jsem na mysli spíše ty obdivuhodné sedmdesátníky a osmdesátníky, kteří s přehledem zvládnou 21 km...
Běhat asi nepřestanu. Je to jako droga, je to můj život, můj životní styl. Nejde za tím jen tak zabouchnout dveře. Pohyb by mi chyběl.
Zdá se ale, že většina Čechů vyznává trochu jiný životní styl...
Ano, ale myslím, že už se to trochu lepší. Dnes se tady třeba sešla tisícovka běžců. Rekreantů přibývá. Ale Češi jsou mnohem línější a běh a sport vůbec tu není tak populární jako jinde ve světě. Není to vůbec zdravé, že všichni jen sedí, pracují a nehýbou se.
Když jste v Paříži, vidíte ulice plné běžců, na Seině pádlují mraky kajakářů. Když jsem si šel o půlnoci zaběhat do newyorského Central Parku, myslel jsem, že tam budu sám. Omyl. Zapojil jsem se do davu běžců.
