Máte tedy za sebou životní sezonu, přitom na jaře vás v přípravě hodně omezovaly problémy s natrženým tříslem. Co všechno jste mohl dělat?
Skoro nic, snad jen jezdit na kole. Nesměl jsem ani běhat a oštěpem mohl házet jen lehce. Měl jsem sice splněný olympijský limit, ale v hlavě byla při dlouhém léčení nad účastí v Tokiu spousta otazníků.
Kdy jste se rozhodl, že se pokusíte o závěrečnou přípravu?
Koncem června na mistrovství republiky ve Zlíně. Po dlouhé době v mém prvním závodě šest hodů tříslo vydrželo, a dokonce jsem se stal po celkem solidní sérii vítězem. I když do mého případného startu v Tokiu zbývalo už jen necelých šest týdnů, tak mi k účasti na olympiádě při posíleném sebevědomí nechyběla motivace.
S jakými představami jste se na své třetí olympijské hry vydal?
S nadějí, že mohu podat zase dobrý výkon. K tomuto přesvědčení mi pomohlo skvělé soustředění v Nymburku, na němž byl trenér Železný doslova nadšený z mých technicky kvalitních hodů. Když jsem pak vždy v ošidné kvalifikaci poslal oštěp k 85 metrům a vypadli dva favorité, tak jsem si věřil i ve finále. Věděl jsem, že v souboji s nejlepšími světovými oštěpaři mohu své nářadí poslat ještě dál, což se také povedlo.
Co pro vás stříbrná medaile znamená?
Dvacet let jsem po ní toužil a teď se mi ji po bezpočtu náročných tréninků podařilo získat. Před čtyřmi lety jsem se stal vicemistrem světa, což byl velký úspěch, ale olympijské hry jsou pro mě mnohem významnější. Konají se jen jednou za čtyři roky, nechybějí na nich ti nejlepší atleti a zajímají se o ně lidé, kteří mají jinak ke sportu dost daleko. Byl jsem samozřejmě spokojen s finanční odměnou, ale větší hodnotu měl pro mě vnitřní pocit, že se mi na největší sportovní akci podařilo najít cestu na stupně vítězů.
Byly chvíle nebo třeba i období, kdy jste se chtěl z různých důvodů s vrcholovou atletikou rozloučit?
Atletika je pro mě srdeční záležitost. Třeba pokles formy nebo zdravotní problémy k ní patří, a proto jsem nikdy o případném odchodu ze závodní scény neuvažoval. Stále mám nějaký motiv něčeho dosáhnout a letos se mi jedno z mých přání podařilo splnit.
Čeho si z letošních úspěchů, kromě už zmíněného olympijského stříbra, nejvíc ceníte?
Po dvou druhých místech jsem se poprvé stal vítězem ankety Atlet roku. Letošní prvenství je o to cennější, že po 15 letech, v nichž kralovaly ženy, se "královské žezlo" vrátilo do rukou chlapa (smích). Je to tak, protože posledním premiantem z mužů se v roce 2006 stal desetibojař Roman Šebrle. Cením si také deváté příčky ve Sportovci roku a třetího místa v Diamantové lize.
V této atraktivní soutěži jste v letech 2016 a 2017 zvítězil. Jaké máte na tyto triumfy vzpomínky?
Především na obhajobu v roce 2017 ty nejlepší. V curyšském vítězném finále jsem nechal za sebou i skvělého úřadujícího mistra světa, Němce Vettera, a navíc hodem 88,5 metru jsem si vytvořil osobní rekord.
Našel jste letos také nějaký čas na odpočinek?
Poslední tři roky jsem byl bez dovolené, ale letos jsme se s manželkou podívali k moři i do Nízkých Tater. Už mám však za sebou i soustředění ve Špindlerově Mlýně a v Turecku.
Jaký je váš program na nejbližší měsíce?
V lednu mě čeká příprava v Nymburku, v únoru se na dva měsíce vydá naše oštěpařská parta už tradičně do Jihoafrické republiky a v dubnu se stanu tatínkem (úsměv). Po různých domácích i zahraničních závodech bych se v létě rád zúčastnil v americkém Eugenu mistrovství světa a v září pak v Mnichově evropského šampionátu. Bude samozřejmě záležet především na zdravotním stavu.
A máte nějaký konkrétní cíl?
Rád bych stříbrné medaili z Tokia přinesl z vrcholné mezinárodní akce zlatou sestřičku (smích). A pak je to stále se opakující přání překonat devadesátimetrovou hranici.
Zavedou vás někdy vaše myšlenky na příští olympijské hry do Paříže?
Už mě tam zavedly v Tokiu. Uskuteční se za tři roky a to mně bude 33 let. Optimální stáří, a pro mě tudíž i obrovská motivace, abych se pokusil letošní úspěch zopakovat.
