Peking (od našeho zpravodaje) - Nejprve se na vás dívá jeden dobrovolník, za chvíli si přizve kolegy a v hloučku si intenzivně šuškají. Už víte, že je zle.
Když vyberou toho, který umí nejlépe anglicky, vyšlou ho za vámi. "Pane, tady nemůžete pít." - "Pane, tady nemůžete fotit nebo natáčet." - "Pane, tohle není místo určené pro jídlo."
Za jedním z novinářů přichází dobrovolnice se zděšeným výrazem. "Pane, to je VPN. To je tady ilegální," říká mu a vzápětí spikleneckým šeptem dodává: "Vypněte ji, prosím. Já to na vás neřeknu…"
Jinak je olympijský personál rekrutující se téměř výhradně z teenagerů milý a ochotný pomoci s jakýmkoli problémem. Univerzálním jazykem je přátelské mávání, s angličtinou je to o něco horší. Vždy se ale najde někdo, s kým se dá komunikovat.
Zcela šokující ovšem je, když najednou uslyšíte češtinu.
Po úvodním utkání českých hokejistů s Dánskem a následných rozhovorech s hráči v mixzóně přicházejí čeští novináři zpět do tiskového workroomu. U vchodu čeká připravených pět čínských olympijských dobrovolnic a jednohlasně zdraví: "Dobrý den!"
Možná mají za úkol naučit se pozdrav všech národů, které zrovna hrají, takový je první dojem. O pár hodin později se ale při odchodu pořádá další lekce "čínské češtiny".
"Na shledanou. Zase někdy na hokeji," hlásí jedna z dobrovolnic za pobavených reakcí kolegyň. To už je na pováženou, vysvětlení je však nakonec prosté. Jde o dívku, která na pekingské univerzitě studuje češtinu.
Jiný den si mladý pracovník všimne Raškovky, čepice s českými olympijskými motivy. "Vy jste z České republiky! Být moc dobrá země," vypráví nedokonalou, ale nadšenou angličtinou.
Na otázku, proč si to myslí, jen neurčitě pokrčí rameny, pod jeho respirátorem i bezpečnostním krytem z plexiskla ale zůstává patrný široký úsměv. Poté vyjde najevo, že má rád hokej. A zná, zcela nečekaně, Jaromíra Jágra.
Koneckonců na Jágra se o pár dní dříve ptá před pekingským hotelem Fujian britský fotograf amerických New York Times, který se představí jako Mike.
"Co teď dělá Jágr?" vyzvídá okamžitě, když během neformální ranní konverzace zazní slova Czech Republic. Tomu, že se legendární hokejista pořád prohání na ledě v rámci nejvyšší české soutěže, nemůže uvěřit.
"Kdysi jsem pracoval v Rusku, fotil jsem ho, když hrál za Avangard Omsk. Už tehdy byl starý," kroutí hlavou.
Ale zpátky k dobrovolníkům. O zákulisí olympijských her, o organizaci jako takové mluvit nechtějí. Nemohou. Cokoli jiného než pomoc účastníkům je v Pekingu zapovězeno.
Vyšší úroveň "služeb" přichází během prostřední neděle, kdy se Pekingem prožene sněhová bouře. Před tiskovým centrem to trochu klouže, pořadatelé ale neumístí na prostranství varovné cedule. Postaví tam promrzlé dobrovolníky držící varovné cedule.
V žaláři her nemáte šanci jakkoli poznat život v Číně. Poznáváte jen čínskou olympiádu. Aspekt naprosté podřízenosti práv jednotlivce vůči zájmům celku ale neprostupnou blánou jasně prostupuje a je všudypřítomný.
Stejně jako dezinfekce.
Čety navléknuté do skafandrů pravidelně obcházejí všechny vnitřní prostory, na zádech mají zásobník ve stylu Krotitelů duchů. V tomto případě spíš kropitelů. Kropí totiž vše, co jim přijde pod ruku.
Všechno je ulepené, na to je třeba si rychle zvyknout. Horlivosti se meze nekladou, občas se dá zahlédnout stříkání chodníku venku na ulici.
Podcenění viru v jeho domovské zemi nehrozí.
Testovat se musíte minimálně jednou denně a zdravotnice jsou při výtěrech z krku velmi důkladné. Až tak, že většina testovaných s láskou vzpomíná na odběry z nosu.
V boji s omikronem ale Číňané na olympiádě zatím vyhrávají, a tak žádné fňukání není namístě.
Zabíjejí přitom dvě mouchy jednou ranou. Bublina funguje nejen proti covidu, ale zároveň i z bezpečnostního hlediska. A ještě je tu bonus: zahraniční novináři mají v omezených podmínkách jen minimální šanci dostat se k možným kontroverzním tématům čínské společnosti.
Předem vybrané akreditované hotely jsou obehnány vysokým plotem a posuvnými vraty obsluhovanými ozbrojenými hlídači. Účastníci se ze svého ubytování podívají jen do autobusů a areálů.
Peking se zkrátka rozdělil na dvě oddělené části. Pokud jste součástí olympijského cirkusu, prohlédnout si ho můžete jen z okna.
