Šampionkou jste od soboty. Tak jaké je být nejlepší na světě?
Je to úžasný pocit, sama tomu pořád nemůžu uvěřit. Letos jsem opravdu nečekala, že bych mohla skončit takhle vysoko. Cílem bylo být mezi nejlepší osmičkou. O to cennější to je.
Ve 26 letech jste dosáhla na největší úspěch, na který ve vašem sportu dosáhnout lze?
Dá se říct, že ano. Je to úspěch, za který jsem moc ráda. U sebe jsem nečekala, že bych mohla získat zlato v tak mladém věku. Měla jsem tituly v dorostenkách i juniorkách, ale to byly jiné disciplíny. Teď jsem tři roky v dospělé ženské kategorii, kde je konkurence mnohem větší. Na MS je to náročné psychicky, ale i na fyzičku.
Kolik jste toho odehrála?
Měla jsem šest startů, obvykle přitom o víkendu hraju jen jeden. Je to zápřah, navíc jsem v této sezoně bojovala se zraněným ramenem a svaly na ruce. Což je samozřejmě to nejhorší, protože ruku potřebujete na přesnost. V Brezně jsem to ale zvládla, pomohla mi i hlava a obrovská podpora v hale. Fandili mi i Slováci, po každém hodu začala hala bouřit. Užila jsem si to, byl to velký zážitek, za který děkuju.
Máte spočítáno, kolik koulí jste na mistrovství odházela?
Vedle hlavní disciplíny jsem hrála i disciplínu sprint, takže celkově to bude kolem 800 odhozených koulí. K tomu ještě cvičné hody.
Laicky se přitom kuželky mohou jevit jako nepříliš náročný sport.
Hlavně je to jednostranný sport, ke kterému potřebujete doplňkové sporty nebo různá kompenzační cvičení. Dost trpí kolena, jedna strana těla je více zatěžovaná.
Ve finále MS jste porazila Chorvatku Natašu Ravničovou, i v jiných kategoriích byli nahoře zástupci ze střední Evropy nebo Balkánu. Takže odtud jsou nejlepší kuželkáři?
Ano, bylo to mistrovství světa, ale kuželky se hrají především v Evropě. Na turnaji byli třeba i hráči z Dánska nebo Švédska, ale mezi ženami je největší konkurence v Německu a Chorvatsku. Příští rok budou družstva, v těch býváme jako Češi taky medailově úspěšní.
V čem jsou hlavní rozdíly oproti bowlingu?
Tuhle otázku mají kuželkáři vážně moc rádi. (smích)
Takže panuje mezi vámi určitá rivalita?
Moc se s bowlingáři nesetkáváme, ale samozřejmě víme, že kuželky nejsou tolik populární. Když někomu řeknu, že je hraju, hned si to spojuje s bowlingem. Hlavní rozdíl je v kouli a kuželkách. V bowlingu je jich deset, u nás devět a jsou jinak postavené. V naší kouli nemáme díry na prsty, zároveň je menší. I systém hry je úplně jiný.
Čím je daná větší popularita bowlingu?
Těžko říct. Možná i tím, že je to globálnější sport, bowling se hraje za oceánem. I v televizi bývá častěji než kuželky.
Setkal jsem se s názorem, že pokud by hráč bowlingu přišel na kuželky, neprosadil by se tolik, jako by to bylo opačně. Souhlasíte?
Ano, myslím, že kuželky jsou na naučení těžší, je potřeba větší přesnost. My více dorážíme zbylé kuželky. V bowlingu otevřete a hned zavíráte. My máme více hodů do dorážky. A je to podle mě těžší i tím, jak jsou kuželky u nás postavené v kosočtverci, zatímco v bowlingu v trojúhelníku.
Jak jste se ke kuželkám a na závodní dráhu dostala?
Přes rodinu, taťka i brácha hráli kuželky, lákalo mě to odmalička. Dařilo se mi od začátku, měla jsem asi nějaký talent a píli na sobě pracovat. Trénovala jsem hodně, měla jsem štěstí na trenéra. Věnuju se i těm doplňkovým sportům, silovým cvičením nebo plavání. A takhle jsem došla až na vrchol.
Jak vlastně vypadá kuželkářská sezona?
Dvakrát nebo jednou týdně trénuju, jak to vyjde. O víkendu se hrají zápasy, já hraju ligu za Rosice. Ligová sezona začíná v září a končí v dubnu. Pak jsou republikové šampionáty a mistrovství světa.
Už jste stihla titul mistryně světa oslavit?
Nějaká oslava s rodiči a manželem byla, když jsem přijela domů. Ale hned jsem musela nastoupit do práce, nic velkého to nebylo. Pořádně to ještě oslavíme dodatečně.
Čím se živíte?
Pracuju jako ekonomka v sociální službě v Centru Áčko ve Valašském Meziříčí. Dělám účetnictví, personalistiku a tak podobně.
Vyděláte si něco i kuželkami?
Ne, tam peníze opravdu moc nejsou. Nic za to nedostávám, jsem klasicky pracující člověk. Kuželky mám jako zábavu, ale beru to opravdu vážně.
Ani za první místo na MS jste nic nedostala?
Dříve ano, i v těch mládežnických kategoriích to byly docela pěkné peníze. Teď to ale upadlo, ani Česká kuželkářská asociace moc peněz nemá. Jsme vůbec rádi, že jsme na MS jeli. Mrzí nás, že po covidu to dost upadlo, je to opravdu smutné. Dříve jsme měli na cestách aspoň diety, ani to už teď nebývá. Máme hrazenou cestu a ubytování, zbytek si platíme sami. Dělá se to doopravdy jen pro radost a úspěchy, ne pro peníze.
Přitom právě v období covidu přišla Národní sportovní agentura s poněkud zvláštním průzkumem, který ukazoval kuželky a bowling mezi nejpopulárnějšími sporty v Česku. Tradiční sporty se tehdy hlasitě ozývaly. Vzpomínáte?
Ano, ale myslím, že to bylo mířeno spíše na bowling. Byli jsme s nimi spojovaní, vlastně díky bohu, protože jinak bychom nedostali asi vůbec nic.
Takže na nějakém přísunu dotací se to neodrazilo, když je teď situace v kuželkách ještě horší?
Je opravdu špatná. Doufám, že se zlepší, protože je to škoda hlavně skrze mládež. Pamatuju si, když jsme jezdili na různé reprezentační starty a mezistátní utkání, to teď děti vůbec nemají. Přicházejí o spoustu zážitků, já jsem měla ještě štěstí. Ani v dospělých už nic takového není, měli jsme v sezoně jediné mezistátní utkání se Slovenskem. Příprava oproti ostatním zemím je v tomto bohužel rozdílná a dost omezená.
Kuželky na reprezentační úrovni hraje i váš manžel Jan. Jak to mezi sebou máte na dráze? Daří se vám ho porážet?
V této sezoně nás ještě čeká společný start na mistrovství republiky. A ano, v tréninku se mi proti němu docela daří, ale nevím, jestli mě někdy nenechává. (smích)
Jak potom porážky skousává?
Bere to v pohodě, uzná to. Mě pak taková výhra samozřejmě potěší, dodá to sebevědomí a odvahu. Hlavně mi pomáhá, že mám s kým trénovat. Dost hráčů trénuje samo, což by mě nebavilo. Jsem ráda, když se s někým můžu přetahovat a kočkovat.
