Nenáviděné Rusy ztrestali před halou plnou estébáků. Hokejisty pak překvapil Štrougal

19. 4. 2024 8:57

Od zločinné invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa uplynuly necelé čtyři roky. V dubnu 1972 se v Praze konalo mistrovství světa v hokeji a celý národ vzýval reprezentační hokejisty, aby se postavili tehdy nezastavitelné sovětské mašině. A ti ho vyslyšeli: nenáviděné Rusy porazili a na domácím šampionátu vybojovali zlaté medaile.

MS v hokeji 1972: zleva Bohuslav Šťastný a Richard Farda | Foto: Aktuálně.cz

Mistrovství světa v Praze 1972 je je jedním z legendárních momentů, který zdobí seriál "Když Praha psala hokejové příběhy".

"Už během předchozího mistrovství světa ve Švýcarsku nám lidé říkali: nemusíte být první, hlavně když porazíte Rusy. Sami jsme to cítili podobně, protože Rusáky jsme nenáviděli dlouho," vzpomíná v rozhovoru pro Aktuálně.cz někdejší útočník Richard Farda.

Šampionát se konal v mimořádně zjitřené atmosféře. V době, kdy vrcholila takzvaná normalizace - tedy období represivních opatření, jež zahrnovala propouštění ze zaměstnání, obnovení cenzury, zrušení mnoha zájmových a politických sdružení nebo čistky v samotné komunistické straně.

Složitá politická situace ovšem panovala v celosvětovém měřítku. Probíhala studená válka a to byl důvod, proč do Prahy odmítala dorazit reprezentace Kanady. Chyběly také Spojené státy, ty ale bojovaly o návrat mezi elitu v nižší kategorii.

Mistrovství tehdy přivítala poprvé holešovická Sportovní hala. Vystřídala legendární Štvanici, která hostila předchozí čtyři pražské šampionáty.

Jak uvádí historik Miloslav Jenšík ve své knize Devatero hokejových zastavení, režim nic neponechal náhodě. Akreditovaní novináři z Československa byli podrobeni neskrývaně výhrůžné masáži, před každým utkáním napochodovaly do hlediště početné kordony policistů ve výstroji k potlačování demonstrací a první řadu sedadel kolem ledu obsadili příslušníci StB, snadno identifikovatelní už husími pochody nástupů a odchodů při každé přestávce.

Neustálá přítomnost represivní moci ovšem nedokázala projevy československé veřejnosti utlumit, fanoušci vnímali šampionát jako příležitost pomstít se sovětským okupantům alespoň na ledě.

"Bydleli jsme v Průhonicích na hotelu. Tehdy ještě nebyla dálnice a když jsme autobusem přijížděli do Prahy, lidé na nás mávali. Nejvíc jich bylo na Václaváku, kde na nás už čekali," dodává Farda.

Do týmu kapitána Františka Pospíšila vkládali odvážné naděje: vždyť Sovětský svaz ovládl předchozích devět mistrovství.

Hrálo se v jedné velké skupině, dvoukolově. Už v prvním duelu Jaroslav Holík, Václav Nedomanský nebo Ivan Hlinka demonstrovali svůj ofenzivní potenciál: nebohé Švýcary roznesli 19:1.

Dopředu bylo ale víceméně jasné, kde bude ležet zlato - ve dvou přímých soubojích se Sovětským svazem. Ten první skončil nerozhodně 3:3 poté, co bravurní výkon podal především brankář Holeček. Druhý zápas pak vstoupil mezi největší momenty historie československého hokeje.

V nervydrásajícím duelu Čechoslováci vyhráli 3:2. Památnou se stala především bomba Jaroslava Holíka, kterou překonal Treťjaka a zvýšil na 3:1. Soupeř pak už jen dokázal snížit Charlamovem.

Dvanáct tisíc fanoušků ve Sportovní hale bouřilo nadšením, další miliony pak slavily u televizních obrazovek. Českoslovenští hokejisté po třiadvaceti letech znovu vybojovali světové zlato.

"Po mistrovství jsme byli přijati na Pražském hradě. Tehdejší premiér Lubomír Štrougal nám blahopřál a ocenil nás: Dobře jste jim to nandali! To nás potěšilo," popisuje Farda. "Do jaké míry to myslel upřímně? To nedokážu odhadnout," usměje se muž, který se na vítězství nad Sovětským svazem podepsal druhou brankou zápasu.