Hamilton si v neděli v Istanbulu vyjel sedmou korunu šampiona formule 1. Tím dokázal do nedávné doby nemyslitelné: dohnat nevídanou Schumiho sbírku titulů. Tedy přesně to, co před ním dokázal Schumacher ve vztahu k pěti vítězným sezonám Juana Manuela Fangia.
Vzhledem k tomu, že Hamilton už dřív posbíral víc vítězných závodů a kvalifikací než německá legenda, mají především britští experti v čele s exšampionem F1 Damonem Hillem jasno: jejich krajan je tím historicky nejlepším a basta.
Jenže suchá je teorie čísel a zelený je strom života. Jsou to dva odlišné příběhy dvou diametrálně odlišných individualit. Zatímco Schumacher se stal továrním jezdcem Mercedesu (v závodech sportovních prototypů) až v 21 letech a pak v F1 stejně debutoval za volantem Jordanu, Hamilton byl už od třinácti let kvítečkem opečovávaným ve skleníku se jménem McLaren. Přímější cestu do světa Velkých cen byste těžko pohledali.
Štěstí přeje talentovaným
Oba měli štěstí, že byli ve správném čase na správném místě. Schumacher si s Benettonem dojel pro dva tituly, načež vyslyšel volání Jeana Todta a vydal se do Ferrari. Tam byl Schumi vedle francouzského manažera a Rosse Brawna coby geniálního technika a stratéga součástí "svaté trojice", díky níž rudé vozy z Maranella zválcovaly formuli 1 na začátku milénia.
Hamilton zase po čtyřech ne úplně dokonalých sezonách v McLarenu podlehl vábení Nikiho Laudy a zamířil do Mercedesu. Ten od příchodu hybridů v ročníku 2013 ovládl svět Velkých cen ještě víc, než to před ním dokázala Scuderia.
Tým získal sedm Pohárů konstruktérů a jen vybuchlé saze v bratrovražedné válce s Nikem Rosbergem v sezoně 2016 způsobily, že Hamilton neslavil v Istanbulu už rekordní osmý titul.
Výtka Maxe Verstappena, že by s takovou formulí, jako má dneska Mercedes, získalo titul 90 % jezdců na startu, je ale trochu nespravedlivá. Jistě, Stříbrné šípy mají celou hybridní dobu techniku o třídu výš.
Jenže ani s takovým nádobíčkem by to průměrný pilot nikdy nedotáhl k takové bilanci jako 35letý rodák ze Stevenage. Už jen proto, že by nedokázal podávat tak dlouho tak konstantě vynikající výkony. O schopnosti koncentrovat se na rychlé kolo v kvalifikaci a skvělé práci s pneumatikami nemluvě.
Černá kaňka z Jerezu
Schumacher na trati nikdy nebyl žádný lidumil a občas šel za úspěchem za každou cenu. Koneckonců, ze sezony 1997 byl dodatečně vyloučen. Důvod? V marné snaze zastavit cestu Jacquese Villeneuva za titulem v Jerezu úmyslně vrazil do Kanaďanova Williamsu.
Podobných příkladů jednání, která se nelíbila soupeřům ani ředitelství závodu, nasbíral německý jezdec během své kariéry nepočítaně. Jenže ani přes tvrdý styl jízdy se Němec nikdy nestal symbolem "blázna za volantem", jako před ním "bourač" Andrea de Cesaris a následně třeba takový Pastor Maldonado. Sedm titulů se s takovou nálepkou prostě nedá sloučit.
Kromě konfliktů s Rosbergem má Hamilton po této stránce trestní rejstřík skoro čistý. Kontroverzí se dopouštěl spíš mimo trať. Tu v Austrálii pálil gumy, jindy se ve Francii řítil po dálnici skoro dvoustovkou. Proti tomu žil vzorný otec rodiny Schumacher absolutně nudný soukromý život.
Spravedlnost za každou cenu?
Ale po divokém Hamiltonovi je veta. Loni prodal svůj soukromý tryskáč a letos se stal jedním z nejhalasnějších zastánců hnutí Black Lives Matter. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby se do role kazatele nevžil natolik, že začal kárat své soupeře.
Ne všichni z dvacetičlenného závodního pole jsou totiž ochotní závod co závod poklekat jako gesto na podporu BLM. Kimi Räikkönen, jeden ze šestice, která před Grand Prix zůstává stát, se ohradil, že každý má právo dělat věci podle svého svědomí. A co je nejdůležitější, ani to, že nepoklekne, není nic proti boji s rasismem.
Svérázný Fin udeřil hřebíček na hlavičku. Hamilton totiž začal považovat svůj osobní pohled na otázku rasové jednoty za jediný správný. Kromě toho svým neustálým mentorováním jako by zahodil do koše hnutí celé formule 1 proti jakékoliv nerovnosti pod hlavičkou "We race as one".
Zatím to spíš vypadá, že by všichni měli "závodit jako Hamilton". Aby z formule 1 dělal politikum nebo dokonce soupeřům neustále vnucoval svůj názor, to Schumachera nikdy nenapadlo.
A to je možná právě to, co dělí velkého šampiona od legendy.
