V letech 2008 a 2009 nebylo v Evropě rychlejšího pilota tahačů, než jakým byl David Vršecký. Pilot týmu Buggyra pak přidal k titulu kontinentálního šampiona ještě korunu mistra Číny i Indie.
Koncem minulé dekády se vzdal závodního volantu a plně se ujal funkce šéfkonstruktéra v dnes už globálním týmu, který začínal v dílnách v jeho rodné Roudnici nad Labem. Ale závodní duch Vršeckého neopustil, a tak se dnes už 47letý jezdec potýká s další výzvou. Ta se jmenuje vytrvalostní závody.
Spolu s dalším evropským šampionem tahačů Adamem Lackem a teprve 18letou Aliyyah Kolocovou se Vršecký střídá za volantem sportovního vozu Mercedes-AMG GT4, který stáj Buggyra ZM Racing nasazuje do seriálu 24h Series.
Jeden za všechny
Hned lednový start v šestihodinovce v Abu Dhabí proměnilo toto trio ve vítězství ve své třídě. "Endurance je úplně něco jiného než to, v čem jsem dosud závodil. To byly sprinty. Tam prostě jedeš nějakých 20 - 30 minut, co to dá," poznal Vršecký.
Ve vytrvalostních závodech je ale třeba přemýšlet nad mnoha jinými věcmi. "Musíš vědět, jak jet rychle a zároveň při tom šetřit auto a gumy. Tady nejezdíme jen na sebe, je to vlastně kolektivní sport. Svojí chybou poškodíš celou svoji posádku i lidi v boxech," filozofoval pilot, jehož posádku teď čeká série vytrvalostních závodů v Evropě. Tím prvním bude poslední březnový víkend dvanáctihodinovka v italském Mugellu.
"Sám jsem zvědavý, jak nám přesun do vytrvalostních závodů vyjde. Jsem zvědavý na čtyřiadvacetihodinovku v Barceloně. Důležité bude nasbírat zkušenosti. Na každé trati je jiný asfalt, což má velký vliv na pneumatiky," popsal nástrahy závodění zvaného také endurance.
"Důležitá je také strategie a schopnost rozvrhnout si síly do svého závodního úseku. Máme se kde zrychlovat. A to mi právě přijde super, že se nic neopakuje a pokaždé nás čeká velká výzva," liboval si zkušený jezdec.
Hlavu nejde přepnout jako televizi
Vedle závodění Vršecký v Buggyře stále plní roli konstruktéra. To znamená, že má vedle sportovních aut na starosti i dakarské programy s kamionem Tatra a speciály Can-Am.
"Za ty roky jsem se naučil mezi tím přeskakovat. Určitě to ale není jako v televizi, že bych přepnul program a hned se změnil děj. Naštěstí to není tak, že dneska dělám Tatru, zítra Can-Am a další den zase gétéčko. Jsou to vždycky takové krátké etapy, kdy se věnuju jen jedné věci," vysvětlil.
Zatímco tahače navrhoval prakticky na "bílém papíře" celé, u vozů specifikace GT4 jsou možnosti úprav striktně omezené. To ale Vršeckému nevadí.
"Částečně je to osvobozující. Nemusíme vymýšlet nic vymyšleného. Máme k dispozici určité možnosti nastavení auta. Teď jde o to je pochopit a umět využít. Špičkové týmy to chápu docela dobře (smích). I proto jsme loni jeli francouzský šampionát GT4, abychom se ke špičce přiblížili," mínil.
Srdcem ho to ale stále táhne k tahačům. V době, kdy na začátku milénia závodily velmi výkonné speciály třídy Super Race Truck, si jízdu užil asi nejvíc. "To byl mazec. Lehké auto, obrovský výkon, motory krásně řvaly a my se na trati prali o desetiny sekundy. Je to taková moje srdcovka," vzpomínal.
Vršecký si ale odnesl zážitky i z jiných speciálů. "Z těch novější aut je to určitě gé té trojka (výkonnější sportovní vůz kategorie GT3 - pozn. aut.), to je krásné svezení. Vyjedeš z boxů a už se směješ. Radost z jízdy mám i z gé té čtyřky (GT4)."
