Jaké to je stát se ze dne na den celebritou?
(Smích). Myslím, že nejsem žádná celebrita. Neudělal jsem nic, co by neudělal jiný motorkář, jen ten pešek padl na mě. Jedině bych nemusel s ním čekat ty tři hodiny a odjet ve chvíli, kdy dorazili záchranáři. Ale moje profese mi to nedovolí, zůstal bych u zraněného kdykoliv po celou dobu, než ho odvezou.
Dnes jste dostal od předsedy Autoklubu ČR Jana Šťovíčka cenu fair play. Kam řadíte toto ocenění?
Netušil jsem, že přijde prezident Autoklubu. Dřív jsem měl pocit, že tam moc nevědí o tom, že existuje nějaký Dakar. Ale s tím, jak se změnilo vedení organizace, cítím i větší podporu sportu. Jsem hrdý, že jsem dostal takovou cenu. Autoklubu bych chtěl poděkovat i za to, jakou mi doma zajistil výbornou lékařskou péči.
Všechna ta ocenění ukazují, že na závody se nehledí jen z hlediska vteřin a výsledků. Že je třeba řídit se i jinými prioritami....
Dakar je Odyssea, je to příběh. Je to i můj příběh. Šel jsem od píky a dostal se až do Jižní Ameriky. Jsme tam jako reprezentanti České republiky, máme silné zastoupení. Je dobře, že jsme se ukázali nejen výsledkově, ale tím, že dokážeme pomáhat.
Kolikrát jste od návratu domů slyšel slovo hrdina?
(Úsměv) Slyšel jsme různá slova - hrdina, rytíř, pomoc... Samozřejmě mě to těší, ale hrdinové jsou podle mě úplně jiní lidé. Třeba záchranáři, hasiči, policisté... Pro mě je hrdina ten, který překoná sám sebe, aby pomohl druhému.
Na Dakar jsem ani nejel s tím bojovat o přední příčky. Jel jsem tam proto, abych si splnil sen, abych zažil tu atmosféru a abych dojel. To se mi sice nesplnilo, ale vzhledem k průběhu událostí ničeho nelituju.
Za svůj čin jste byl už krátce po příletu odměněn ministrem obrany. Jaké to bylo, když se Martin Stropnický náhle objevil v nemocničním pokoji?
Byl jsem úplně paf. Toho, že si našel čas ve svém nabitém programu a dal mi krásný věcný dar, si moc vážím. Dostal jsem nádherný hodinky z limitované série a velmi osobní dopis. Jo a nesmím zapomenout na finanční odměnu (smích). Ale pořád opakuji, že jsem udělal to, co každý motorkář nebo můj kolega z armády. Dakar je takový extrém, že si musíme mezi sebou pomáhat. Jezdci jsou pod dohledem, ale první minuty rozhodují.
S Italem Domenicem Cipollonem, jehož jste oživoval, jste se nakonec sešel na jednom nemocničním pokoji. Jste stále v kontaktu i teď, když se každý doma léčíte ze svých dakarských zranění?
(Smích). Ležel jsem v nemocnici a najednou slyšel známý hlas. Náhodu měl startovní číslo 138 a já 139, takže jsme se viděli už na startu a navzájem si popřáli hodně úspěchů. No a když sestřičky odhrnuly plentu, najednou "Nazdar, Domenico!" a "Co ty, Lukáši, tady děláš?". Zrodilo se z toho velké přátelství. Domenicova manželka mi po telefonu děkovala, on litoval toho, co se mi pak stalo. Hodně mi pomohl při komunikaci s lékaři, protože italština je blízká španělštině. Pravidelně si píšeme, teď je asi právě na operaci ramene. Domluvili jsme se, že se budeme navzájem navštěvovat.
Jaký je váš aktuální zdravotní stav?
Trošku jsem utekl z nemocnice. Když jsem viděl, co se teď děje vinou počasí a kolik lidí denně přivážejí, přesvědčil jsem doktory, že už nemám co zbytečně zabírat postel. Za měsíc mi řeknou, jestli je poraněné rameno v pořádku, abych mohl závodit dál. Jak ho mám fixované, necítím bolest. Lékaři jsou opatrní. Já se cítím dobře. Mám teď krásný nový nos, hezčí než byl ten předtím (smích). Své plány pro budoucnost bych chtěl představit v březnu Letňanech na výstavě Motocykl.
Cítíte, že jste svým činem postavil do jiného světla i Armádu České republiky? Lidé obvykle vnímají vojáky jako muže se zbraní, ale vy s naprostou samozřejmostí přicházíte s filozofií, že hlavní je chránit životy…
Armáda má za cíl chránit život a je úplně jedno, jestli je to se zbraní nebo beze zbraně. Mezi naše složky patří i záchranáři a další podobné jednotky, které nejsou tak vidět. Nás vojáky každý vnímá s plnou polní, jak se zbraní někde válčíme. Ale my máme neskutečně kvalitní polní nemocnice. A já jsem k tomu také vycvičený, že neváhám využít svůj výcvik a poskytnou potřebnou pomoc zachraňovat životy. A udělal by to každý z mých kolegů.
