Splnil jste si ziskem titulu mistra Evropy svůj životní sen?
Závodím od sedmi a za těch 26 let jsem k tomu měl v Evropě už několikrát blízko. Utekl mi to vždycky o chlup, teď to konečně dopadlo. S tátou jsme si splnili společný sen.
Jak důležité bylo to, že se David Vršecký během sezony vrátil do týmu znovu jako závodník?
Je vždycky suprové, když máte kolegu, s nímž si můžete porovnat data a probrat plno věcí. Na startu a na trati víte, že vás nesejme. Loni jsem bojoval sám a Jirka (Forman) byl někde bůh ví kde. To pak chybí ten, na koho se můžete spolehnout. Na vás se chystají čtyři Němci a je to složité. S Davidem máme skvělou spolupráci.
Takže byste se nebránil tomu, pokud by David Vršecký závodil i příští sezonu…
Byl bych určitě rád, ale když se zeptáme Davida, ten o tom nechce moc slyšet. (smích) Jediný, kdo to může přikázat, že Martin Koloc (majitel týmu, pozn. red). Doufejme, že to udělá, my ho nějak namotivujeme a on bude tahat. (smích) Je ideální, když jezdíme spolu. On auto vyvíjí, já mu něco říkám, ale on na to může mít od volantu zase jiný pohled. A navíc nemá jen pohled závodnický jako já, ale také pohled konstruktéra. Pak jsme schopni to všechno smíchat do sebe.
Čím to je, že letos byla Buggyra takovým tahounem šampionátu? V čem jste lepší?
Ve všem. (smích) Ale teď vážně. Stálo při nás štěstí. Při pár závodech hlavně při mně stálo počasí a pršelo. Kluci fungovali, auto fungovalo, nic se nekazilo. Velkou pomocí byl i právě příchod Davida. Všechna ta ozubená kolečka do sebe zapadla a zúročili jsme to na konci sezony.
Do jaké míry ovládáte technickou stránku závodního tahače?
No, kdyby mi ho někdo rozebral a chtěl po mně, abych ho dal dohromady, tak řeknu: Jé, to je rozbitý! (smích). Kolikrát přijedu a řeknu mechanikům: Kluci, máte to rozbitý, spravte to! V ten moment vidím ty pohledy, že by mě nejraději zabili. Ale oni vědí, že to myslím v legraci.
S čím jste do Jaramy na poslední závodní víkend sezony přijížděl a bylo to těžké představy naplnit na trati?
Do Jaramy jsme jeli s tím, že chceme titul získat. Španělský okruh mám rád a všichni jsme se těšili na pěkné počasí. Doufali jsme, že to dopadne. Náskok 45 bodů byl dost velký a bylo potřeba jen jet hlavou. Měli jsme spočítáno, že stačí v prvním závodě dojet první nebo druhý a mám titul zajištěný.
Tak jednoduché to ale zase nebylo…
Během kvalifikace přišly problémy s motorem, který se přehříval. Měl sto stupňů a za boha se nemohl uchladit. Naštěstí se mi i tak podařilo zajet druhý nejrychlejší čas. Pak ale měli kluci hodinu na to, aby vyměnili motor a vytáhli převodovku. To se jim podařilo. Za to jim patří poděkování a klobouk dolů. V servisu vám na výměnu motoru řeknou skoro šest týdnů a tady to monstrum museli stihnout za hodinu a něco.
Byly to nervy?
Na pit lane jsem vjel asi minutu před uzavřením trati. Odstartoval jsem druhý za Albacetem. Pak byl ještě restart a i do něj jsem vyrazil druhý. Věděl jsem, že nemá smysl po něm nějak jít. Hlídal jsem si druhé místo, to také dopadlo a titul byl v kapse.
Porsche bylo jak "uskákaná koza"
Od konce srpna jste skoro každý víkend závodil, necítil jste před rozhodující fází sezony únavu?
Mně to nevadí. Jsem rád za každé kolo, které můžu odzávodit na trati. A je jedno s čím. Hlavně ať to závodí, vrčí a smrdí. Člověk se neohřeje doma, ale od toho jsme závodníci a máme ten cirkusový kočovný život. Já bych mohl mít závody každý víkend.
Vyzkoušel jste celou řadu aut a šampionátů. Jsou trucky tou disciplínou, kde jste se našel?
V autech je vždycky problém dostat se do továrního týmu a být tam jedničkou. Ne někým, kdo tam jen přijde, donese sponzory, odzávodí si to a nevěnují mu žádnou pozornost. V Buggyře se to podařilo. S celým týmem jsme si sedli a ruku v ruce to dopadlo. Je tu skvělá parta, každý ví co má dělat a umí se společně zasmát blbostem.
Které auto vám z vaší bohaté kariéry nejvíc sedlo a s jakým vozem jste se naopak nemohl vyrovnat?
Nejlepší svezení bylo ve voze DTM, který jsem pilotoval v českém okruhovém mistrovství. To je skoro jako formule 1, jen to má kapotu. Chtěl bych se svézt s prototypem LMP1 a nejhorší vždycky bylo porsche. Říkal jsem mu "uskákaná koza". Vždycky se v tom autě strašně nadřete, i když nemusíte. To auto se pořád někam hemží a je dřina ho kočírovat.
A kam byste zařadil závodní tahač?
To nejde zařadit, to je něco úplně jiného. Každý chce, abych ho porovnal s normálním okruhovým autem. Ano, dá se to porovnat: to váží pět tun, to jednu tunu. To má vzduchové brzdy, to má normální brzdy. Tohle má ABS, tohle ho nemá. Ale to je úplně zbytečné, každé auto má něco do sebe. I pocitově je jedinečné. Ve sporťáku sedíte třicet centimetrů nad zemí a v tahači metr a půl vysoko.
Ženu na volantem, neřeší. Soupeř jako soupeř
Jak jste prožíval souboj o titul s Jochenem Hahnem, který je příkladem férového až gentlemanského soupeře?
S Hahnem spolu máme daná pravidla, že jsme schopni jet vedle sebe celé kolo bez toho, aniž bychom se vytlačovali z trati. Samozřejmě lehké kontakty tam jsou, auta váží pět tun a počítá se s tím. Letos jsem ale nebojoval jen s Hahnem. Růžky vystrkovali Norbi Kiss, Steffi Halmová nebo Sasha Lenz. Po dlouhé době to byla hodně vyrovnaná sezona, jenom nám se podařilo ve dvou víkendech získat náskok a udržet si ho až do konce.
Jak působí na mužské ego, že vás Steffi Halmová kolikrát pořádně prohnala?
Neřeším, jestli je to ženská nebo osmnáctiletý kluk. Je to prostě závodnice a závodí jako my. Takže to je úplně jedno, bojuju s každým soupeřem. Všichni jsme v autě rovnocenní. Máme na hlavě přilbu a musíme dokázat, co umíme.
V čem je největší kouzlo závodů tahačů?
Prošel jsem si toho hodně, GT1, MS cestovních vozů a tak dál, ale takovou diváckou kulisu jako na tahačích na jiných okruhových závodech asi nenajdete. Možná ještě DTM, ale tam na Nürburgringu nepřišlo nějakých 150 - 200 tisíc lidí jako na trucky. Mně se líbí, že je velká divácká kulisa a že mám pro koho jezdit tu show. To jinde jsme viděli se na tribuně ztrácet nějakých sto lidí a v médiích o tom nikdo neví. Jezdil jsme čtyři roky GT1 a WTCC a sponzoři se mě ptali, jestli ještě vůbec závodím. Tady je vidět, že lidé mají o závodění zájem, přijdou i do pedoku, fotí se s vámi, ptají se. A samozřejmě je baví to, že tahače jsou trošku kontaktní. Když jsme jezdili v Porsche Cupu a trošku jsme se dotkli, hned vpředu prasknul chladič a bylo po závodění.
Letos jste už třetí rok po sobě závodil také v Číně. Je to už regulérní sport, nebo ještě spíš zážitková turistika?
A velká. (smích) Za ty tři roky je vidět, že jsme to pomohli už někam posunout. Tam i já si hraju na konstruktéra, což je co říct, a v Roudnici se mi smějou, když jim to říkám. Zrychlujeme auta závod co závod. David, který tam jezdí s naší Tatrou, se už občas začíná potit, když ho začínám honit s tou čínskou obludou.
Mezi čínskými mechaniky a mechaniky Buggyry, kteří vymění za 70 minut celý motor, bude asi rozdíl…
To je velký rozdíl. Sice jich tam mám asi 25, ale když něco potřebuju, tak 24 z nich spí a ten pětadvacátý je na záchodě. (smích)
Neláká vás jako člena týmu Buggyra také Rallye Dakar?
Kdepak, Tatru jsem si vyzkoušel a to mi stačilo. Tři roky zpátky jsem se v ní svezl v Senici. Loni v září mě pak zase chytly roupy, že bych se v tom znovu nějak sklouznul. Při testování v Milovicích mi auto asi na hodinu půjčili. Pak mě svezl Kolomajz (Martin Kolomý, pozn. red.) pět minut a ještě týden po tom mě bolel celej člověk. Takže jsem se z toho vyléčil. Možná mě příští rok zase chytnou roupy, ale určitě bych nechtěl jet Dakar. To auto vydrží víc, dřív se zlomí člověk.
Podnikání s tátou nenechá moc volného času
Jaký jste řidič v civilním provozu?
Nejraději jsem, když mě vozí žena a malej usne hned, když vyjdeme z Prahy. To pak můžu v klidu spát celou cestu. Ale běda, když klukovi dojde baterka v iPadu. To si pak chce povídat a je po spaní. Žádné sportovní vozy, v civilu mám rád velká pohodlná auta. Teď jsem si vyhlédl krásný karavan, ale váží 4,5 tuny. Normální řidičák mi na něj už nestačí, takže přišel čas si udělat papíry na nákladní auto.
Znamená to, že jako mistr Evropy tahačů neřídíte nákladní auta?
Ne a řidičák na náklaďák ani není potřeba. Je nutné mít jen závodní licenci. A tu mám.
Jak trávíte čas v dobách mimo závodění?
Na to se zeptejte táty, ten mě v rodinném podnikání zaměstnává až až. Spousta lidí si myslí, že si jen jednou za 14 dní přijdu na závody a pak mám klid. Kéž by tomu tak bylo, ale realita je odlišná. Snažím se tátovi pomáhat a kloubím to se závody. Samozřejmě přes sezonu mi dává trošku volnost, ale přes zimu moc ne.
