Bratislava - Pro Slovensko zařídil první zlatou medaili na olympijských hrách v Pekingu. Kanoista Michal Martikán zopakoval svůj triumf z Atlanty, kde se před dvanácti lety stal vůbec prvním slovenským olympijským vítězem.
Na kanále Šun-i u Pekingu předvedl suverénní výkon. V obou jízdách byl sice penalizován, přesto dosáhl nejlepšího času.
Jeho jméno se ovšem hlasitě skloňovalo už před závodem - a to nejen proto, že byl favoritem jízdy. Ale také kvůli kolizi s českou lodí a hrubým výrazům, kterými ji během tréninku Martikán počastoval.
Nejen o tomto incidentu, ale také o svých pocitech z vítězství, trénincích a vztahu k vodě hovořil zlatý olympionik v online rozhovoru se čtenáři Aktuálně.sk, sesterským deníkem Aktuálně.cz.
Přinášíme vám výběr toho nejzajímavějšího, co v rozhovoru zaznělo.
Když před sebou vidíte rozbouřenou vodu, nemáte ani trochu strach? Myslíte přitom na své nejbližší? Co se vám vlastně honí v hlavě?
Zažil jsem při svých trénincích a na různých závodech i divočejší vodu, než byla ta v olympijském kanále. Strach nemám. Ale určitě je to tak, že v začátcích, kdy ještě tolik neumíte ovládat loď, si každý projde obdobím strachu. Postupně přijdete na to, že zdání klame a kanoistika je bezpečným sportem.
Během jízd na divoké vodě nemívám čas na zbytečné myšlenky, prostě se soustředím. Snažím se co nejvíc soustředit na každý záběr pádlem.
Co nyní plánujete? A jak budete slavit vítězství?
Určitě nebudu mít tolik času na trénink jako před olympijskými hrami, kdy bylo trénování naprosto prvořadé. Sezóna ovšem neskončila, takže trénovat budu dál...
Na velké oslavy si moc nepotrpím. Ale už jsem absolvoval pár příjemných přivítání "s překvapením" doma v Liptovském Mikuláši. A teď mě čeká jedno v areálu vodních sportů v Čunově u Bratislavy.
Jak to doopravdy bylo s kolizí s českou lodí? Psalo se, že "Martikán nadával českým vodákům Volfovi a Štěpánkovi". A prý jste dokonce způsobil Volfovi tržnou ránu pod okem...
Na to můžu jen říci, že lepší je jednou vidět než stokrát slyšet.
Stalo se něco, co jsem dosud při trénincích nezažil. Do dráhy se mi velmi těsně připletli čeští kanoisté. Stalo se to v hodně silném proudu a já už nestihl "zabrzdit" tak, abychom do sebe nenarazili. Myslím si, že v té chvíli se to tedy obešlo bez zranění; malý škrábanec bych rozhodně nenazýval tržnou ranou.
Samozřejmě jsem se v té chvíli hodně naštval. Mohli vážně ublížit sobě i mně. A stalo se to krátce před tak důležitým závodem, jakým ten olympijský nepochybně je. Zašel jsem i za jejich trenérem a rázně mu připomněl, že i on zodpovídá za bezpečnost na vodě - a tím to pro mě celé skončilo.
Pak jsem se dozvěděl, že zejména český trenér se snažil zviditelnit urážkami a nastartoval mediální bublinu. Dokonce se z toho někdo snažil vytvořit mezinárodní problém... Každopádně s chlapama jsem si to vysvětlil hned po té jízdě a nadále jsme kamarádi.
Být takhle dlouho na vrcholu je asi pořádná dřina...
Myslím si, že být úspěšný - a to nejen ve sportu - často není jen o dřině, ale o dovednosti umět se radovat i z náročných tréninků. Když se tím člověk baví, pak se i velké překážky zdolávají jednoduše.
Koho jste před závodem v Pekingu považoval za svého největšího konkurenta?
Před finálem se otázky o konkurentech zužovaly na pár jmen, ale v Pekingu se potvrdilo, co jsem vždy říkal: Zajet skvělou jízdu může velké množství lidí a naopak velcí favorité mohou snadno skončit v poli poražených. Já jsem se snažil soustředit na své tréninky a osvědčenou přípravu. A moc jsem nepřemýšlel o tom, kdo by mě mohl porazit.
