Minsk/Praha – Když čeští hokejisté ani v jednom utkání o medaile nedají gól, gólman Alexander Salák nepřesáhne v procentuální úspěšnosti zákroků za celý turnaj ani devadesát procent a nejproduktivnějším hráčem týmu je opět dvaačtyřicetiletý Jaromír Jágr, těžko se může hodnotit skončený světový šampionát jako úspěšný.

Z čistě českého pohledu to byl, řekněme, zvláštní turnaj s ještě divnějším koncem.

Češi hráli místy hokej jako řemen (v základní skupině přestříleli všechny soupeře!), pak se zase trápili (otázkou je, jak moc za to může střevní viróza, kterou si tým v průběhu turnaje prošel) a nakonec v bojích o medaile úplně vyhořeli.

Suma sumárum: Z Minsku jedou zaslouženě bez medaile, to je bez debat. Zároveň se ale ani nedá říct, že by turnaj skončil úplným průšvihem.

Vladimír Růžička sice nesplnil, co národu slíbil. Z Běloruska nepřivezl medaili, pro kterou velice odhodlaně jel a o které tak dlouho dopředu mluvil. Teď už ale ví, že před ním stojí mnohem těžší práce, než možná sám čekal, aby český hokej vrátil zpět do hry o zlato.

I to šampionát v Bělorusku ukázal.

Zodpovědnost trenéra? To tady roky nebylo

Růžička po prohraném zápase o bronz se Švédskem předstoupil před novináře a vzal s chladnou hlavou všechno na sebe (upřímně na něm bylo znát, jak moc ho to mrzí). Na nic se ale nevymlouval, prostě řekl:  Já jsem trenér, já jsem vybral tým. Že nemáme medaili, je má zodpovědnost…

(Celý rozhovor s Vladimírem Růžičkou, který vysvětluje příčiny neúspěchu, si přečtěte ZDE).

To je, jen tak mimochodem, gesto, které z éry minulého kouče nepamatujeme.

Následovala otázka: Zklamal vás někdo konkrétně? Novináři tím mysleli Jiřího Hudlera, který byl na ledě vidět snad jen v prvních zápasech a pak se úplně vytratil. Že není úplně v pohodě, bylo znát i v závěru turnaje, kdy se útočník Calgary stáhl do ústraní a vyhýbal se i novinářům.

„Já jsem vybíral tým, tohle není o jednotlivcích, ale o kolektivu. Nesladil jsem to dobře,“ odpověděl Růžička a hájil celý tým do posledního jména. Vinu nesváděl ani na hráče, od kterých se, to si řekněme na rovinu, opravdu čekalo víc. V kabině si to ale mezi sebou všichni určitě vyříkají.

Důležité je, že v tuhle chvíli budou zprávy jen těžko plnit vzájemné přestřelky mezi uraženými hráči ze zámoří, jako tomu bylo ještě na jaře. Atmosféra kolem týmu je totiž zdravá a to je přesně to, co český hokej potřebuje.

Tenhle turnaj má být pro Růžičku ponaučením pro Prahu 2015 (tam jeho trenérská mise u národního týmu vrcholí) a sám Růžička slíbil, že má velkou chuť všechny nedostatky během příští sezony odstranit.

Růžičku hráči berou vážně

Ta chuť byla také jedním z důvodů, proč jsem v Minsku až do poslední chvíle věřil (a jen s jedním kolegou ostatní české novináře přesvědčoval), že tenhle tým dokáže velké věci a že se uvidíme v pondělí na Staromáku.

Neviděli, ale svět se nezboří.

Jsou to momenty, spíš střípky, které z dálky nepoznáte, musíte je spíš zažít a hlavně porovnat s atmosférou, která kolem týmu panovala před rokem.

Hráči tentokrát chodili na led s chutí, makali v každém tréninku a vážně hltali všechna slova trenérů. I samotní trenéři navíc věděli, o čem mluví. Znali chyby, které mladý tým produkuje, a snažili se nezkušené a nervózní nováčky cepovat k obrazu svému. Jenže na to bylo v dějišti turnaje zoufale málo času.

Češi v Minsku doplatili na hru (nezkušenost) obránců a částečně i na smůlu, která se jich v průběhu nominací držela. Marek Židlický skončil s New Jersey moc brzo a na rozdíl od Jaromíra Jágra po měsíci, kdy nebyl na ledě, riskovat zranění před podpisem nové smlouvy nechtěl. Radko Gudas se zranil v play off NHL a Roman Polák hned v prvním utkání v Minsku.

S nimi by česká hra vypadala úplně jinak. Gudas s Polákem by si poradili s útoky soupeřů do brankoviště a čistili prostor kolem Saláka, Židlický by zase vnesl klid do rozehrávky a především na modré řídil přesilové hry, které Čechům letos tak zoufale nešly. Mladí hráči by se vedle nich také jistě cítili klidnější.

Při hodnocení turnaje je navíc třeba přihlédnout k ještě jedné a hodně důležité věci: Vladimír Růžička nastoupil k hokejové reprezentaci pět týdnů před startem mistrovství světa. Přesně po čtyřech letech, co se s ní zlatem z Německa loučil. Od té doby mu šlo především o dobro Slavie, a tak v Minsku i on sám na rovinu přiznal, že když dával po letech znovu dohromady reprezentační tým, sázel víc na intuici než hokejový přehled.

„Hráče jsem znal, ale v té době, kdy jsem byl u reprezentace naposledy, jim bylo šestadvacet. Teď jim je třicet. A těm, co bylo třicet, je teď pětatřicet,“ pokrčil rameny Růžička (ale nevymlouval se na to!).

Zámorský a spol. musí do repre dorůst

Částečně se mu složit tým povedlo a teď má rok na to, aby před domácím šampionátem jeho hru v průběhu celé sezony vypiloval. Obránci jako Petr Zámorský nebo Ondřej Vitásek ukázali, že mohou být za pár let pilíři obrany. Ale musí se ještě hodně učit.

„Ti kluci se to teprve musí učit – třeba Zámorský může být super bek. Já vím, že nemáme čas čekat, ale asi ta doba přišla. Zámorský teď bude hrát ve Finsku, pak tu máme Vitáska a další obránce. Musíme to hrát tak jako Švédi a Fini, ne tam pořád rvát ty zkušené hráče,“ řekl Růžička.

A úplně stejný názor má i končící Jaromír Jágr. „Měli jsme tu mladý tým, hlavně v obraně. Byli to hráči, kteří udělali maximum, a nemůžete jim nic vyčíst. Hráli líp, než jsme možná čekali, ale na druhou stranu, když přijdou klíčové zápasy a hrajete proti týmům jako Finsko nebo Švédsko, které to mají založené na obraně, tak potřebuješ, aby ti obránci podpořili útok, ale málokterý kluk, který je poprvé na mistrovství, si to dovolí. A ani se jim nemůžeš divit, že si to nedovolí, protože když udělá chybu, bude mu to vyčítáno. Musí do toho dorůst,“ řekl Jágr. A pak ukončil reprezentační kariéru.

Teď je jen na nás, jestli mu budeme věřit. Jágr už s reprezentací skončil v Naganu a kolikrát se o to pokoušel znovu, už nikdo ani nespočítal. Třeba ho za rok v Praze znovu uvidíme a Češi v čele s ním na medaili konečně dosáhnou.