Analýza vystoupení českého týmu na mistrovství světa ve Francii a Německu už je hotová. S jakými závěry?
Tak podrobnou analýzu jsme ještě neřešili. Prezentace ze strany realizačního týmu trvala pět hodin. Vystoupení A týmu na MS bylo samozřejmě hodnoceno jako neúspěšné, přičemž nejvíce kritizována byla nízká produktivita. Analýza tak obsahovala i detailní popis situací, při jakých dávají soupeři góly, proč my je neproměňujeme, nebo proč se do nich nedostáváme. Na základě takového rozboru bude následovat důkladná analýza herních situací a z ní vycházejících cvičení, jak tuto herní činnost zlepšit, která pak půjde směrem ke všem trenérům. To uvádím jen jako příklad, podstatná je shoda všech reprezentačních koučů, že se bude pro příští období vycházet z jednotného "Playbooku", samozřejmě s ohledem na věkové odlišnosti. Josef Jandač a Fiilp Pešán na tom už pracují.
Ta situace se několik posledních let opakuje. Reprezentace, ať už je to osmnáctka, dvacítka, nebo áčko, vypadne na turnaji ve čtvrtfinále a vy hovoříte o neúspěchu…
Neumíme se vypořádat s tlakem, který přichází ve čtvrtfinále. V něm to není o štěstí nebo neštěstí, tam jde o to, unést situaci, kdy je stav vyrovnaný, nebo kdy prohráváte o gól. Můžu uvést příklad letošní osmnáctky, která letos zaznamenala rekordní sezonu, vyhrála šedesát procent zápasů proti Kanadě, USA, Finsku, Švédsku nebo Rusku. Ovládla Memoriál Ivana Hlinky. A pak přišlo mistrovství světa, stav, že se něco musí, a ta psychická deka spadla až v momentě, kdy jsme prohrávali ve čtvrtfinále s Finskem 1:5. Teprve tam mužstvo hrálo to, co celou sezonu, dokázalo srovnat na 5:5 a prohrálo až v desáté minutě prodloužení. Ve vypjatých momentech je důležité, abyste měli někoho v kabině a na ledě, kdo to dokáže strhnout. Nejlepším příkladem poslední doby je Jarda Jágr, který svým famózním výkonem v Praze rozhodl čtvrtfinále proti Finsku.
Často zdůrazňujete, že nechcete být alibistou, ale popravdě řečeno, vysvětlení, že čtvrtfinále velkých turnajů českému týmu prostě nejdou, alibistické je…
To není alibismus, ale kritika! My prostě neumíme najít model přípravy, abychom ten rozhodující zápas zvládli. Jako kdybych tvrdil, že se neumíme připravit na to, že skočíme dva a půl metru z místa. Ke mně se dostávají články, v nichž se vina personifikuje - trenér je vinen, svaz je vinen, ale já si myslím, že za neúspěchy může celý český hokej. Komplexní systém výchovy od pěti let až po seniorskou kategorii. A to není alibismus, nechci před odpovědností utíkat. Moc dobře vím, že za znovunastavení a rozvoj hokeje jsem zodpovědný já.
A jak hodnotíte svou práci?
Když jsem na svaz před sedmi lety přicházel, avizoval jsem, že situace je kritická. Každý den, co chodím do práce, mám před očima Anderse Hedberga (bývalý vynikající útočník a generální manažer švédské reprezentace - pozn. aut.), který když zjistil, že ze Švédska odcházím na český hokejový svaz, se mě ptal, jestli to opravdu myslím vážně a že jsem kaskadér. Odrazoval mě od toho s tím, že situace je tady špatná minimálně na deset let. Já přicházel s tím, že musíme stabilizovat situaci v mládeži, a jsem přesvědčený o tom, že se to podařilo. V práci s mladými jsme znovu a stabilně mezi nejlepší světovou šestkou. Vybojovali jsme stříbro na osmnáctkách. O dva roky později jsme s jiným týmem poprvé v historii vyhráli prestižní turnaj U18 Ivana Hlinky. Teď už bych ale čekal, že se medaile objeví častěji, že dvacítka konečně přiveze nějaký úspěch. Co se týká výsledků na mistrovstvích světa ve všech kategoriích, v posledních dvou letech nejsou úspěšné. A to není dobře.
A není to prostě a jednoduše tím, že Češi na absolutní špičku už nemají, že můžeme být rádi za vítězství nad Švýcary?
Ne. Máme na to. Pokud sestavíme mužstvo z těch top hráčů, které máme v té konkrétní kategorii. Třeba na zářijovém Světovém poháru jsme se mohli dostat mezi nejlepší čtyři. Velké naděje se vkládaly do áčka před květnovým mistrovstvím, medaile se neudělala, je to chyba. Osmnáctka měla prokazatelně minimálně na semifinále, což nedokázala. V souhrnu s lety předtím se to nabaluje a trpělivost jak médií, tak i fanoušků pochopitelně dochází. Všichni už chtějí úspěch. Ano, je potřeba, ale je to těžší a těžší. Soupeři nespí, zlepšují se také. Kanada a Američané sypou do hokeje obrovské peníze, mají čím dál sofistikovanější systém výchovy nových talentů. Švédové pokračují v obrovském boomu, v poslední době vyletěli Finové. Švýcarsko se snažilo třicet let o to, aby se dostalo tam, kde teď je. Nechci tvrdit, že nám posun vzhůru bude trvat třicet let, ale zabere to nějakou dobu.
Přitom ale do osmnáctky, tedy alespoň do Memoriálu Ivana Hlinky, jsou české reprezentace konkurenceschopné. Proč dochází k tak hlubokému propadu ve věku osmnácti až dvaceti let?
Do té doby máme kluky v rukou. Jsou v naší péči, a když se podíváte na program šestnáctek nebo sedmnáctek, tam je program nejhustší. Každý měsíc máme kluky pohromadě, co dva měsíce hrajeme turnaj nebo utkání s Finskem, Ruskem, Švédskem nebo zámořím. Máme neustálou kontrolu jejich výkonnosti, fyzické připravenosti, kluci hrají spolu, vytvářejí mezi sebou vazby. Pak přijde Memoriál Ivana Hlinky a minimálně osm hráčů, většinou z prvních lajn, se rozprchne do zámoří. Ztrácíme s nimi kontakt a je de facto jenom na nich, jak se připravují. Mají se postarat sami o sebe a to v řadě případů nezvládnou.
A v jakém stavu se tedy vracejí?
Máme ověřené, že když se nám vracejí po sezoně, je to naprostá zoufalost. Jedeme s nimi na letní kempy ve Finsku a připravenost mnohých z nich je mizerná. Proto jsme v téhle sezoně zorganizovali kemp už v červnovém termínu, v Salcburku budeme mít možnost si je důkladně otestovat. V polovině července následuje další kemp, testování a dvojzápas se Švýcarskem. Až pak pojedeme do Finska.
A hráči, kteří zůstávají v Česku?
Až na výjimky typu Martina Nečase, Filipa Chytila, Jakuba Škarka a několika dalších nehrají stabilně a pravidelně soutěže dospělých. Možná jsou součástí týmu, ale v řadě případů jako bagáž, která cestuje po celé republice a nezahraje si. Ti kluci ani netrénují, jsou zároveň v áčku, juniorce a na farmě. Dostanou se do začarovaného trojúhelníku. Je to specifická situace pro Českou republiku, mám zkušenosti ze Švédska, tam se tohle neděje.
Pojďme k trenérům. Za jednu z příčin současného stavu je označována trenérská krize. Že v Česku chybějí kvalitní kouči. Souhlasíte?
Asi ano, ale to platí pouze pro tu nejvyšší úroveň. Když to vezmu historicky - měli jsme Karla Guta, špičkového trenéra. Luďka Bukače, Ivana Hlinku, naposledy Vláďu Růžičku. Dneska tu bohužel není nikdo s takovým charismatem, s buldočí rvavostí a přirozenou autoritou. Ale je tu spousta trenérů, kteří když dostanou šanci, mohou do této pozice dorůst. Ať jsou to kluci, kteří jsou u áčka, Venca Varaďa, Kuba Petr nebo Filip Pešán. Šanci v reprezentaci dostali Michal Broš a Jarda Nedvěd a hned měli skvělou sezonu se šestnáctkou. Ale hlásí se i další kluci z naší zlaté generace - Pavel Patera studuje licenci A, je nadšený, puntičkář, všechno rozebírá.
Jenže čeští trenéři už nejsou v kurzu ani v zahraničí…
Je pravda, že hlad po českých trenérech už není tím, co býval, když jsme byli mistry světa. Vyhrát šampionát je obrovskou reklamou. Navíc se do toho hodně promítají vztahy, které mají mezi sebou. Trenérský cech je jako kabina - měl by si řešit věci tak, aby se nedostaly ven. Mám ověřené od manažerů z Německa a Švýcarska, kde jsme dřív dominovali a měli spoustu trenérů, že se čeští kouči vyštípali sami. Český trenér o svém krajanovi neřekne to nejlepší, navzájem si dělají antireklamu. Naopak Kanaďané okupují celou západní Evropu, a proč? V klubu skončí trenér a doporučí hned další dva krajany. A tihle řeknou o tom, co skončil, že musí dostat okamžitě nové místo, protože je to super trenér. Znám to i ze svého působení v Düsseldorfu.
Čím to je?
Nevím. Vidíte to i v Česku, tady to lítá tam a zpátky. Ten nemůže s tím, tenhle s jiným. Pro atmosféru v hokeji to určitě není dobře.
Jakým způsobem svaz vychovává novou generaci trenérů?
Před sedmi lety byla čtyři školení a semináře za sezonu. Dneska jich máme pětačtyřicet… Nabídka seminářů je ohromně pestrá, trenéři mají možnost si vybrat. Trénink malých dětí, dorostenců, psychologie, výživa, kondiční trénink… Výtky, že na svazu nefunguje metodika, nebo je zastaralá, absolutně neberu. Naopak, máme obrovskou řadu různých akcí. Jezdí k nám i lektoři ze zahraničí, přednášel nám Gérard Houllier (slavný generální manažer Liverpoolu), přijel k nám Ken Way z Leicesteru poté, co klub senzačně vyhrál Premier League. Z těch dalších musím zmínit beachvolejbalového kouče Simona Nausche či celý trenérský tým Hockey Canada. Z našich es měli zastoupení trenéři Vladimír Vůjtek, Martin Doktor, Petr Pála či docent Pavel Kolář. Měli jsme tu Ivana Lendla, který prezentoval o spolupráci s Andy Murraym.
A zájem ze strany trenérů od první třídy do juniorky je obrovský, dokonce musíme přihlášky odmítat. A to bývá kapacita 150 až 250 míst. Co se týče metodických pokynů, všechno máme do nejmenších podrobností rozpracované. Pro obránce, útočníky, brankáře, co mají kdy dělat, jak mají jíst, jak regenerovat. Detailně zpracované materiály pro jednotlivé herní činnosti. Přiznám se, že už nevíme, jaký servis dělat. Když jsme na jednom semináři s finskými trenéry konfrontovali, co jejich svaz nabízí klubům, zjistili jsme, že servis děláme mnohem širší.
Ale výsledky tomu neodpovídají. V čem je tedy problém?
Pozor, mluvím o servisu, nikoli o příkazech. V současné době platíme na sto trenérů v malých klubech i v Akademiích, a já nechci mít dalších sto kontrolorů a deset supervizorů, jestli to dělají pořádně. Jestli se na ty naše metodické pokyny nepodívají a někam nezaloží. To je věc, na kterou už nemáme dosah.
K dvacítce se vrací Miroslav Přerost, za asistenta si ho vybral Filip Pešán. Co tomu říkáte?
Na svazu to funguje tak, že je jmenován hlavní trenér, který si vybírá asistenty. Oni mají dlouhodobě dobré vztahy. Filip Pešán s ním spolupracoval jako trenér devatenáctky a fungovalo to velmi dobře. Svaz se to vždycky snaží respektovat. Chtěli jsme, aby tam byl Rosťa Vlach, toho jsme oslovili společně s Filipem Pešánem.
