Jakou hodnotu má pro vás druhý triumf v řadě v zámořské soutěži Premier Hockey Federation, dříve známé jako National Women's Hockey League?
Má to pro mě určitě velkou cenu. Hlavně jsem moc vděčná, že jsem tam mohla odletět, i když jsem celou sezonu hrála jinde. Bylo to super, tým měl neuvěřitelnou energii a od prvního zápasu play off jsem věřila, že titul obhájíme. Skvělý zážitek.
Má vítězství v této lize v ženském hokeji tu největší prestiž, podobně jako má Stanley Cup u mužů? Byť srovnání zde je složité.
Je to nejlepší zámořská liga žen, takže v tomto ohledu se to dá srovnat. Jinak jsou ale mužský a ženský hokej úplně rozdílné světy.
V součtu s loňským rokem máte v play off PHF vlastně stoprocentní úspěšnost. Dvě účasti s Bostonem, dva tituly.
Je to pravda, i když vloni to byly v play off kvůli koronaviru jen dva zápasy, letos tři. Je trochu škoda, že se nehrají série aspoň na dvě vítězná utkání. V současném systému jdou první a druhý tým ze základní části do semifinále, zbylé čtyři hrají čtvrtfinále. A všechno je to jen na jeden zápas. Celé play off se tak odehraje za čtyři dny na jednom místě, letos se hrálo na Floridě. Boston byl v základní části třetí, holky měly před play off šňůru smolných výsledků. V pravý čas ale do sebe všechno zapadlo.
Pohár dcery Lorda Stanleyho
Isobel Cup se uděluje od roku 2016, kdy končila první sezona National Women's Hockey League. Trofej je pojmenovaná po dceři Lorda Stanleyho, Lady Isobel Gathorne-Hardyové, jedné z prvních ženských hokejistek.
Boston Pride je s třemi tituly nejúspěšnějším ženským týmem, po jednom mají na kontě Buffalo, Minnesota a Metropolitan Riveters. Tereza Vanišová získala Isobel Cup s Bostonem poprvé vloni jako první Češka, letos byla při jeho obhajobě. Na týmové fotografii je v prostřední řadě druhá zleva.
Boston ve čtvrtfinále play off porazil Buffalo 6:0 (Vanišová jednou skórovala), v semifinále přehrál Toronto 5:1 a ve finále uspěl proti vítězi základní části Connecticutu v poměru 4:2.
Odehrála jste sezonu ve Švédsku, ale na play off jste mohla posílit Boston. Věděla jste, že to pravidla umožňují?
Vůbec jsem to netušila. Trenér Bostonu mě kontaktoval, že pokud v play off švédské ligy brzy skončíme, mohla bych přiletět. Dopadlo to tak, že jsem ve Švédsku s Leksandem vypadla v prvním kole, neváhala jsem a nabídku Bostonu jsem přijala.
Těší vás, že měl Boston takový zájem?
Moc mě potěšilo, že to pro mě takhle udělali. I vzhledem k tomu, že v minulém ročníku byla základní část PHF výrazně zkrácená a odehrála jsem v ní jen sedm zápasů, jsem byla ráda, že jsem si to mohla ještě jednou vyzkoušet.
V zámoří jste strávila šest sezon, čtyři roky jste hrála univerzitní ligu NCAA. Jak jste to měla se studiem?
Studovala jsem na univerzitě v Maine, pak jsem přešla do Bostonu a teď na dálku dodělávám magisterské studium v oboru rehabilitační věda.
Co rozhodlo o tom, že jste se vrátila do Evropy?
Chtěla jsem být po delší době blíže domovu, ale zpětně musím říct, že to nakonec nehrálo takovou roli, protože ve Švédsku se hrálo každý víkend. Ta sezona byla ale kvůli olympiádě náročnější i počtem reprezentačních kempů a cestování ze Švédska bylo jednodušší než z Ameriky.
Jak se vám po letech v zámoří hrálo ve švédské lize?
Jsou tam šikovné holky a hokej je to úplně rozdílný. V Americe se hraje na menším hřišti, agresivněji, rychleji. Ve Švédsku je to více o dovednostech, máte na ledě spoustu místa. V prvních zápasech jsem si musela zvykat, zbytečně jsem třeba odpalovala puky moc brzy.
Tereza Vanišová ve švédském Leksandu:
Jaké jste měla ve Švédsku životní podmínky vedle hokeje? Musela jste do práce?
Podmínky byly víceméně slušné, i co se týče výplaty. Ale pracovat vedle hraní hokeje v této sezoně moc nešlo, protože opravdu i těch kempů s reprezentací bylo hodně. Takže těžko si hledat práci, když v ní skoro nemůžete být.
Víceméně slušné podmínky. Znamená to, že se v ženském hokeji zlepšují?
Myslím, že ano. Snaží se to vylepšit, také v Americe šly platové podmínky pro holky hodně nahoru. Snad to jednou vystoupá na takovou úroveň, že si hokejistky budou moct hraním i něco více vydělat.
Na třetí zápas finálové série mezi Brynäs a Luleou přišlo před pár dny v Gävle 6537 diváků, což je nový rekord švédské ženské ligy. Jak to s návštěvností vypadalo u vás v Leksandu?
Nebylo to nic moc. Mnoho fanoušků nechodilo ani venku. Rekord na finále mě překvapil, je skvělé, že i na ženský hokej někdy přijde tolik lidí. Určitě je to ale výjimka. Mrzí mě, že ani v Americe na play off naší ligy moc diváků nechodilo. Na Floridu to většina z nich měla hodně daleko, spíš se mohl jako dějiště zvolit Boston, Buffalo nebo New York.
Vraťme se ještě k reprezentačnímu vrcholu sezony, k první české účasti na olympiádě. Jak s odstupem hodnotíte Peking?
Pro nás všechny to byla skvělá zkušenost, užily jsme si to. Na druhou stranu jsme určitě chtěly uhrát lepší výsledek, což se nepovedlo. Klíčová byla prohra ve skupině s Dánskem, což se nemůže stávat, a potom ještě s Japonskem. Kdybychom jeden z těchto zápasů zvládly, hrály bychom ve čtvrtfinále proti Finsku a šance by byly větší než proti Američankám. Tam jsme sice podaly dobrý výkon, ale bohužel to nestačilo.
Američanky byly frustrované z toho, jak dlouho s nimi držíte krok.
Nečekaly to. Nikdy jsme proti sobě nehrály, takže na nás koukaly jako na outsidera. Byla to dobrá zkušenost, ale jinak je škoda, že se velké turnaje v ženském hokeji hrají na skupiny rozdělené podle žebříčku. Je pro nás strašně těžké dostat se nahoru, když ve čtvrtfinále narazíme pokaždé minimálně na třetí nejlepší tým. Je to těžká situace, v níž jsme trochu zaseknuté několik let. Zároveň nám kvůli tomu chybí konfrontace s Amerikou a Kanadou, která by nás mohla posunout.
Co jste říkala na velký zájem o ženský hokej, který se v Česku zvedl hlavně na začátku olympiády?
Bylo to moc příjemné. Ženský hokej u nás se zviditelnil, potřeboval to. Vážíme si toho, že to lidé sledovali a fandili nám. Nevěřily jsme, že to diváky až tak chytí a bude je to tolik zajímat.
Překvapil vás po olympiádě konec trenéra Tomáše Paciny?
Nikdo to nečekal, překvapilo nás to. Ale je to jeho rozhodnutí, a pokud má zdravotní důvody, je to pochopitelné. Uvidíme, co bude dál. V srpnu nás čeká mistrovství světa, ale zatím se neví, kdo bude trénovat.
Jak se vám s trenérem Pacinou spolupracovalo?
Velmi dobře, byla jsem spokojená. Jeho přístup k hráčkám se mi líbil, bylo vidět, že s hokejistkami spolupracuje už delší dobu. Byl to obrovský rozdíl oproti trenérům z předchozích let.
Co jste říkala na to, jak mluvil po návratu z Pekingu? Nebyl spokojený s tím, jak tým na olympiádě fungoval.
Říkal to tak, jak to cítil. A musím říct, že jsem to vnímala víceméně stejně. Nepřipadalo mi, že by tím vynášel nějaké interní věci z kabiny, aby z toho někdo dělal haló. Mluvil upřímně, tak by to mělo být. A pokud navenek nezmiňuje jména, připadalo mi to v pořádku.
Do té doby se ale na dálku mohlo zdát vše v týmu tak trochu růžové. Zřejmě proto třeba trenérovo vyjádření o tom, jak jste si v Pekingu s hráčkami navzájem nepřály, docela šokovalo.
Nějaké problémy v týmu vždycky jsou. Tohle konkrétně jsem já příliš nevnímala, trenér takový pocit měl. Je to těžké, každý má svůj pohled. Zvlášť v ženském kolektivu jsou takové problémy častější. Neumíme si některé věci vyříkat jako chlapi, u nás je to větší drama. Nicméně já osobně to moc neřeším a na olympiádě mi to tak horké nepřišlo.