Litvínov - Zkušený útočník Martin Ručinský patří co do počtu velkých triumfů k nejúspěšnějším postavám českého hokeje poslední doby. Přesto i jeho postup do finále s Litvínovem, který je pro něj srdeční záležitostí, v dobrém slova smyslu vykolejil. Už jen samotného postupu si obrovsky váží, ale touží udělat i poslední krok a pro tradičního účastníka nejvyšší soutěže titul konečně dobýt.

"Určitě mě to dojalo, když k tomu došlo a Peter Jánský proti Kometě rozhodl o postupu. Neznamená, že když mi je 44, tak mě takové okamžiky nedojmou. Toho se člověk nenabaží. Takové momenty chce člověk prožívat znovu a znovu," řekl ČTK Ručinský. "Pamatuji, když jsme vyhrávali s tou mojí generací olympiádu a mistrovství světa, tak si člověk říká, jak je to neskutečný pocit, který by chtěl znovu zopakovat," doplnil olympijský vítěz a trojnásobný mistr světa z let 1999, 2001 a 2005.

Finále je droga

Je to podle něj něco jako droga. "Chcete to víc a víc, častěji a častěji, protože ten pocit je neskutečný. To se špatně popisuje. Člověk by si to musel prožít, vyhrát třeba mistrovství světa, olympiádu, Stanley Cup... Nebo třeba i ligu kdekoliv jinde po světě, protože to je pak pro toho hráče neskutečná odměna za veškerou tu dřinu. A proto hrajeme hokej. Pro tohle člověk hraje celou sezonu, aby se dostal tam, kde momentálně jsme," vysvětlil Ručinský.

Startu finále už se nemůže dočkat. "Moc se těším, je to dlouhých 19 let, co jsme tam nebyli. A u toho jsem nebyl ani já. Mě se to týkalo v tom jednadevadesátém, což je ještě déle," pousmál se Ručinský.

Sám byl ale tehdy ještě mladý kluk. "Bažant, kterému bylo 20 let. Hráli jsme s Jihlavou, tehdá se ještě hrálo jen na tři vítězný a my prohráli 1:3 na zápasy," vzpomínal. I přes prohru si vybavuje, jak úžasným pocitem bylo zahrát si finále. "Ale člověk si to v tom věku tak neuvědomuje a řekl bych, že si toho ani neváží, protože si myslí, že to bude přicházet častěji a skoro automaticky," připustil Ručinský.

Poslední sezona

Asi sotva oba s dalším veteránem a olympijským vítězem z Nagana Jiřím Šlégrem tehdy tušili, že budou v týmu i za dlouhých 24 let. "Jasně, že si občas vzpomeneme, ale je to fakt strašně dávno. Byli jsme nevyblblí mladí kluci a mysleli si, že tam budeme každý rok. Ale v tom sportu to tak není. Teď si toho určitě vážím o dost víc, že tam jsme. A jsem strašně rád, že si to finále můžu zahrát," netajil.

Už před sezonou se několikáté léto za sebou rozhodoval, zda si ještě prodlouží aktivní kariéru. Může si gratulovat za skvělé rozhodnutí. "Ať je to jak je to, tak jsem v bodě, kdy je mi 44 let a zdraví je samozřejmě podlomené a není to takové, jak to bývalo. Člověk hledá motivaci. Ale já ji samozřejmě mám - chtěl bych titul v Litvínově strašně moc vyhrát. Nicméně jsem se už před sezonou na to díval tak, že bude moje opravdu poslední," potvrdil Ručinský.

Finále je pro něho i Šlégra tak trochu odměnou za vytrvalost. Ostatní z litvínovské party, která se chtěla dát dohromady a získat pro klub první titul, už mohou pouze přihlížet.

"Všichni jsme si přáli, aby na to došlo. Onehdy to samozřejmě vypadalo daleko lépe, než to vypadá teď. Byli jsme všichni aktivní hráči, ale rozprostření po celém světě; v zámoří, ve Finsku, ve Švédsku, různě po extralize. Tu představu jsme měli, bylo to naše zbožné přání, ale dnes už jsem na ledě prakticky jen já, Jirka byl tak napůl aktivní hráč a dnes už je prakticky jen na střídačce. 'Alby' (Robert Reichel) skončil už asi před pěti lety. Robert Lang žije v zámoří," vypočítal Ručinský.

Má velkou radost, že Litvínov se finále opět dočkal, i proto, že je tým postavený hlavně na odchovancích. "Mužstvo se doplnilo i hráči odjinud, ale jinak mužstvo stojí na hráčích, kteří tu vyrostli od žáčků. A já jsem za to strašně rád, že to tak je. Není to úplně rarita, ale ojedinělé to je. A i o to cennější. Nejsme na tom finančně tak dobře jako třeba Třinec nebo Sparta. Máme to postavené na partě a je to o tom týmovém duchu. Z mého pohledu to prostě už teď byla strašně krásná sezona s úžasnou partou," uzavřel Ručinský.