Zaskočila vás zpráva o úmrtí Miloše Říhy, nebo jste měl bližší informace o jeho vážném stavu?
Myslím, že v hokejové veřejnosti se něco vědělo, ale že je to takhle špatné, asi nikdo netušil a hlavně si to nikdo nepřál.
Jak na Miloše Říhu budete vzpomínat?
Jako na skvělého trenéra a člověka, který měl rád společnost, zábavu. Hokej miloval, neuměl prohrávat. Byl schopný svým způsobem nespat a mít v hlavě jenom hokej, protože měl rád úspěch. Českému hokeji dal strašně moc.
Poprvé jste se s ním pravidelně setkával jako hráč v 90. letech, kdy vás vedl v Pardubicích. Co si z té doby vybavujete?
Když přišel, byla to jeho první velká šance v extraligovém hokeji. Hned od začátku bylo vidět, že se snaží být pánem situace. Že si nebere servítky a jde si za svým cílem. Někdy to bylo trochu drastičtější, ale vzhledem k tomu, jak člověk stárne a vidí věci s nadhledem… Byly to pochopitelné kroky. Rád si rozhodoval o většině věcí, sám si je řídil. A že to dělal dobře, ukazují jeho výsledky. Nikdo z diváků neodcházel ze zimáku znuděný.
O Říhově přísnosti se obecně vědělo. Jak se konkrétně projevovala?
Jednoduše. Když se někdo nechtěl podřídit, šel z kola ven. Tečka. Disciplína někdy byla až vojenská, ale pokud měl včas pohromadě kádr, vždycky si ho skvěle připravil.
V roce 2003 jste pod vedením Říhy hrál finále extraligy, později jste s ním dokonce stál na lavičce jako asistent. Měnil se v průběhu let?
I on se s přibývajícím věkem trochu uklidnil. Zkušenosti, které sbíral, ho maličko měnily, ale ten zápal pro hokej a chuť vítězit zůstaly. Snažil se eliminovat věci, u kterých poznal, že nejsou správné. Učil se. Každopádně kdyby byl klidnější, možná měl i ten český titul, ale určitě patří mezi největší české trenéry posledních dekád.
Jak vysoko byste ho zařadil v rámci českých porevolučních trenérů, kteří byli u národnímu týmu nebo třeba sbírali úspěchy jinde?
Těžko říct, můžu posuzovat jenom trenéry, s nimiž jsem pracoval. Měl jsem štěstí, že jsem se většinou potkával s takovými, kteří pro český hokej hodně znamenali. Kdybych měl Miloše Říhu někam řadit, tak určitě na absolutní vrchol. Co se týče hokeje a schopnosti motivovat, byl absolutní jednička. Nakonec se to ukázalo i v reprezentaci. Lidi bavil.
K reprezentaci se dostal až na sklonku kariéry, a to ještě trochu nečekaně, když jiní odmítli. Zasloužil si šanci dřív?
Nevím, jestli dřív, protože měl klubové povinnosti, ale určitě si nároďák zasloužil. Strašně si ho vážil a práce u něj ho hrozně bavila. Když jsem se s ním bavil, hrozně ho ranilo, že se v polovině svého trenérského období dozvěděl, že i kdyby udělal úspěch, třeba medailový, tak končí a bude vystřídaný. Bral to tak, že pokud jsou výsledky, má trenér pokračovat, což jsou vlastně logické věci. Nemyslel dva měsíce dopředu, ale dál. Mančaft stavěl tak, aby mladé provázal se staršími a všechno mělo hlavu a patu. Druhý rok mu navíc vzal koronavirus. O to je to smutnější.
