Čtyři z pěti hráčů NHL si myslí, že nejrychlejším bruslařem zámořské ligy je Connor McDavid. Platí to ale i historicky? Pamětníci, kteří si při pohledu na svištícího Kanaďana řeknou, že něco podobného už viděli, jsou jistě na správné stopě.
"Víte, koho McDavid svým bruslením připomíná? Pavla Bureho," prohlásil před lety proslulý komentátor Don Cherry, který zažil hned několik hokejových ér. "Schválně se na něj koukněte. Bure to dokázal pořádně odpálit."
Když měl ale Cherry dotáhnout srovnání do konce, přeci jen uznal: "Nemyslím si, že byl Pavel rychlejší než Connor."
Jde o rozšířený názor. S tím, jak pokročily tréninkové metody, je McDavid historicky výjimečný. Souhlasí i sám Bure. "Že bruslí jako já? Ne, to ne. Myslím, že je mnohem rychlejší a mnohem silnější," řekl nedávno webu The Athletic.
Bure asi skutečně nebyl tak rychlý jako McDavid, ale na druhou stranu hrál v pomalejší éře. Je dost možné, že ostatní rychlostí převyšoval víc než "McJesus" v dnešní konkurenci. Obránci s ním měli obrovské problémy; a je jedno, jestli zrovna šlo o vyjukané nováčky, nebo zavedené superhvězdy.
Stačí se podívat na výběr deseti nejlepších Bureho gólů podle televize Sportsnet (viz níže). Na sedmé příčce "Ruská raketa" elegantně objede Nicklase Lidströma, u třetí nejhezčí trefy pak vyškolí Scotta Niedermayera se Scottem Stevensem.
Když měl právě Lidström, jeden z nejlepších obránců historie, po kariéře vybrat hráče, který se mu bránil nejhůř, zmínil Bureho. A to zažil třeba Maria Lemieuxe nebo Petera Forsberga.
"Proti rychlým klukům to vždycky bylo těžké," spustil muž, jenž proslul svojí bezchybností. "Pokud se vrátím do 90. let, kdy po ledě létal Pavel Bure… Vždycky dobře předvídal, kam půjde kotouč, vždycky byl krok nebo půl kroku před vámi. A když se tak stalo, byli jste namydlení."
Lepší než Ovečkin
Lidström má Bureho zapsaného také jako muže, který ho připravil o Calder Trophy pro nejlepšího nováčka. Nezdar si ale později vynahradil sprškou individuálních i týmových trofejí.
To Bure zářil především individuálně, což mu někteří vyčítali. Při svých akcích někdy dokázal ignorovat všechny okolo.
Ve Vancouveru uhranul dvěma 60gólovými sezonami, ovšem kariérní perličku si schoval do začátku tisíciletí. Na Floridě tehdy rozjel nevídanou "one man show". Vstřelil 59 branek a celkem posbíral 92 bodů. Další hráč v pořadí Viktor Kozlov (nutno podotknout, že zmeškal část ročníku) jich měl 37. Bure měl prsty skoro v polovině gólových akcí mužstva.
Stanley Cup ale v rukách nikdy nedržel, byť se po něm sápal. S Vancouverem došel v roce 1994 do sedmého finále. Pak ale koukal na slavící Rangers.
"Měli lepší tým, víte? Tolik superhvězd… Já jsem dělal, co jsem mohl. V play off jsem vstřelil 16 gólů, což moc lidí říct nemůže," zavzpomínal Bure.
Později právě k Rangers odešel, ale moc toho nestihl. Kvůli chronickým problémům s koleny často absentoval a nakonec skončil úplně. Povýlukové časy, v nichž by mu pomohl přísnější metr rozhodčích, už nezažil.
Přestože v NHL stihl "jen" 702 zápasů, vstřelil 437 gólů, což dělá průměr 0,62. Alexandr Ovečkin za ním lehce zaostává (0,61). V moderní éře ligy jsou lepší akorát Lemieux a Mike Bossy, další nešťastníci, jejichž potenciál zazdilo nalomené zdraví.
Buremu osud příliš nepřál ani na mezinárodní scéně. Na olympiádě v Naganu 1998, kde v semifinále pěti góly zničil Finy, mu zlato vyfoukli Češi. Na domácím mistrovství 2000 skončil s hvězdnou partou nečekaně už ve skupině, za což měl podle poslance Vladimira Žirinovského pykat vyhoštěním ze země. Jediná zlata bral ještě jako mladík se Sovětským svazem.
Bureho tajemné starty
Víc týmové radosti mohla Buremu přinést NHL, kdyby zámořskou kariéru rozjel jinde než ve Vancouveru, který si "Ruskou raketu" v podstatě vykřičel. Drama, které tehdy vypuklo, se zcela vymyká dnešním poměrům.
Canucks Bureho poprvé nasadili v roce 1991, a to poté, co za něj peskujícím Sovětům zaplatili 250 tisíc dolarů.
Hlavní a zajímavější část dramatu ale vypukla o dva roky dříve - při draftu 1989. Kluby NHL tehdy do Sovětského svazu hleděly se značnou skepsí. Věděly sice, že k mání jsou výjimeční hokejisté, ale také jim bylo jasné, že svou volbu možná nikdy neuvidí.
Dokonce existovalo pravidlo, že v prvních třech kolech může jít na řadu jen Sovět, který ještě neodehrál dvě profesionální sezony. A do takového risku téměř nikdo nechodil (tehdy bylo draftových kol dvakrát víc, takže i třetí kolo bylo velmi ceněné).
Jinými slovy, zámořští dravci reálně lovili Sověty nejdřív ve čtvrtém kole.
Před draftem 1989 už o Burem všichni věděli, protože viděli jeho skvostné výkony na mistrovství světa dvacítek. Jenže odehrál jen jednu profesionální sezonu. Druhá se mu nepočítala, protože v ní naskočil jen do pěti zápasů. Hranicí bylo jedenáct startů.
Většina ligy si tím pádem řekla, že po křídelníkovi s dynamitem v nohách půjde až příští rok. Ne tak Vancouver. Generální manažer Pat Quinn měl od skauta Mikea Pennyho informaci, že Bure skutečně odehrál potřebných jedenáct zápasů. Proto zariskoval a hvězdičku moskevského CSKA vzal v šestém kole na 113. místě.
Od své pravé ruky Briana Burkea, pozdějšího slavného manažera, sice slyšel, ať to nedělá, protože Bure "je na NHL příliš malý", ale Quinn se nenechal zviklat.
Zjistil, že o hokejistových tajemných startech ví také Edmonton, a tak raději jednal rychle.
Později vyšlo najevo, že Bureho hodlal ulovit ještě Detroit, a to dokonce už v pátém kole. Jenže NHL mu jasně sdělila, že mladý Sovět není k dispozici. Red Wings si tak podle Jima Litese, tehdejšího vysokého funkcionáře klubu, po úvaze řekli, že Bureho vezmou v šestém kole a nesrovnalosti vyřeší potom. Jenže je předběhl Vancouver. O pouhá tři místa.
Samotný fakt, že Bure draftem vůbec prošel, však napříč ligou vyvolal menší bouři. "Měli jsme za to, že není k dispozici. Jinak bychom po něm šli dřív. Stejně jako ostatní," vzpomínal Jack Button, jeden z bývalých šéfů Washingtonu.
Vancouver rozhodně neměl vyhráno. Hned další bitvu prohrál. Šéf soutěže John Ziegler rozhodl, že výběr Bureho byl neoprávněný, což navzdory protestům klubu platilo až do draftu 1990.
Těsně před ním Canucks přišli s dalším důkazním materiálem. Přes svého hráče Igora Larionova kontaktovali v Moskvě novináře deníku Sovětský sport Igora Kupermana, který ručně procházel statistické zápisy a Bureho skutečně objevil v jedenácti profesionálních zápasech (přitom běžně dostupné databáze dodnes hovoří o pěti startech).
Cennou informaci pak spolu s Larionovem odfaxoval do Kanady.
Zákulisní tahanice
Šéf soutěže Ziegler však ohromený nebyl. "No a co?" vzkázal Vancouveru.
V zákulisí nicméně probíhala další tahanice. Generální manažer Quinn, jenž po hráčské kariéře vystudoval práva, žaloval Zieglera a ligu za pár let starou křivdu.
Ještě coby trenér Los Angeles podepsal kontrakt s Vancouverem, na což měl podle svého mínění právo, protože končící starý kontakt za určitých okolností povoloval vyjednávání s konkurenčními týmy.
Ziegler ale zásadně nesouhlasil, mluvil o střetu zájmů. Quinna proto suspendoval, pozdržel jeho přechod do Vancouveru a na několik let mu zakázal trenérskou činnost.
Pozdější žaloba však Zieglera zaskočila. Tušil, že by mohl prohrát. Navíc nechtěl dál vířit emoce, protože draft 1990 hostili právě Canucks. Hrozilo vypískání ligového vedení.
Nakonec tak došlo k zákulisní dohodě - Ziegler "daroval" Vancouveru Bureho a Quinn stáhl žalobu.
Zbytek ligy však ze špinavé hry zrovna nadšený nebyl. Nespokojenost s ZIeglerem narůstala, což vedlo ke změnám, které v roce 1993 vyústily v nástup Garyho Bettmana. Ten NHL šéfuje dodnes. A fanoušci můžou jen spekulovat, jak by si Bure vedl jinde. Třeba jako křídlo slavné ruské pětky v Detroitu.
