Od smrti Jaroslava Holíka uplynulo pět let. Připomínáte si to?
To víte, že ano. Každým rokem se scházíme s kamarády na zimáku v Havlíčkově Brodě na kafe a vzpomínáme na staré dobré časy. Letos nám to takhle nevyjde, takže jsme si s kamarády aspoň zavolali. Jarda nám samozřejmě chybí. Zažili jsme spolu krásné časy na vojně, v Brodě jsem mu dělal asistenta. Vzpomínám na něj každé výročí, byl to výborný chlap.
Vzpomenete si, jak jste se jako malí kluci seznámili?
Holíkovi bydleli v Brodě nedaleko od nás, nanejvýš 300 metrů. Seznámili jsme se hned kolem pěti nebo šesti let. Jako malí kluci jsme lítali po čtvrti, kde se dalo. Hráli jsme čutanou a další věci. Dali jsme se dohromady, i když byl Jarda o dva roky starší. Pak jsme začali chodit na hokej a od té doby jsme to táhli spolu.
Společně jste vyhráli v Jihlavě sedm ligových titulů, pětkrát jste si spolu zahráli na mistrovství světa.
Napřed jsme spolu hráli v Brodě, pak v Jihlavě, takhle se to táhlo. Byli jsme si hodně blízcí, bylo nás tam více Broďáků a výborných kamarádů. Na Jardovi jsem si cenil toho, že když už něco řekl, trval na tom. Nikdy jsem s ním nezažil, že by něco nesplnil nebo něco ošvindloval.
Jaký je váš nejsilnější společný hokejový zážitek?
Těch je strašně hodně, to bych mohl vyprávět třeba dvě hodiny. Ale asi se dá zmínit první titul v Jihlavě, to byl obrovský zážitek. Byla to veliká oslava, kterou vedl pan Holík starší, Jardův táta. Myslím, že od té doby Jihlava nic podobného nezažila a dlouho nezažije. Slavili jsme tři dny.
V reprezentaci člověka napadne vítězství 2:0 nad Sovětským svazem na MS 1969 ve Stockholmu, kde jste vy skóroval a Jaroslav Holík slavil gól bouřlivým mácháním holí před brankářem Sovětů.
Jasně, samozřejmě. Je pravda, že na druhém místě po Jihlavě bych řekl tenhle devětašedesátý rok. Lidem jsme dopřáli aspoň trochu radosti, protože v té době si jí jinak vůbec neužívali. Přispěli jsme k tomu, ale dopady po šampionátu nakonec stejně nebyly dobré.
Spojoval vás i odpor ke komunistickému režimu?
Cítili jsme ho oba, to v každém případě. U Jardy to bylo posílené tím, že jeho rodičům, kteří měli řeznictví, byli to živnostníci, podnikatelé, všechno sebrali. Jarda proto nemohl komunistům přijít na jméno. Já pochopitelně také ne, ale to bych se rozpovídal moc. (úsměv) Ale Jarda byl proti nim opravdu extrémně vysazený, nemohl je vidět. Takže mu udělalo velkou radost, že jsme Rusy porazili. Když už nic jiného.
Jak jste v mládí trávili volný čas mimo hokej?
Tak nějak normálně. V létě jsme chodili k vodě, k pivovarskému rybníčku. S Jirkou Holíkem jsme hráli závodně v Brodě i fotbal. Jarda se těchhle vedlejších aktivit tolik neúčastnil, ani později v týmu s námi tolik nechodil na pivo a podobně. Nebyli jsme žádní opilci, nicméně posedět jsme si zašli, klidně i s manželkami. Jarda občas šel, ale málo. A když, tak toho moc nenapovídal, byl trochu samotář.
Na ledě byl v týmu výraznou osobností, v soukromí měl rád svou pohodu?
Ano, a hlavně se věnoval rodině, tu stavěl nade všechno. Tím neříkám, že já bych neměl rodinu v pořádku, ale sem tam jsem někam zaskočil. Kdežto Jarda byl opravdový poctivec, ani bych neřekl, že měl nějaké významné koníčky. Většinu času skutečně dával dětem, dcera Andrea hrála tenis, syn Robert hokej. Někdy byl na ně až moc tvrdý.
Na druhou stranu z obou vychoval špičkové sportovce.
Samozřejmě, to je jasné. Oba se podrobovali tvrdé práci, neměli to s ním vůbec lehké. Některé dávky, které musely překonat, byly až za hranicí jejich možností. Někdy mi to až nešlo do hlavy.
Kdy?
Také já jsem chodil občas hrávat tenis a jednou jsem v Jihlavě hrál proti Jardově dcerušce. Porazil jsem ji, ale kdybych věděl, co všechno na ni pak Jarda spustí, raději bych prohrál. (smích)
I na ledě často přestřelil, ale formovalo to jeho hru, že?
Stávalo se to hodně často. Když vybouchl, stálo to za to. Měl v sobě zažrané, že nechce prohrát, a byl schopný pro to udělat všechno. Stejně tak to později nerad viděl u svých dětí, pořád tvrdil, že jeho trenérská práce musí být někde vidět.
Kvůli této povaze byl obzvlášť nepříjemný pro soupeře, viďte?
To je jasné, platilo to v národním týmu i Dukle. Kamarádství šlo na ledě stranou, po zápase se klidně pobavil s každým. Zato když vlezl na led, okamžitě to na něm bylo vidět. V zápasech se Spartou se pořád potkával s Jardou Šímou, oba hráli v první pětce a nic si nedarovali, ať už mezi řečí, nebo fyzicky.
Jak jste vnímal Jaroslava Holíka coby trenéra?
Dva roky jsem mu v Brodě dělal asistenta a nemůžu říct nic špatného. Ale znovu, s tou svou klapačkou si udělal spoustu nepřátel, jinak by mohl trénovat třeba i dospělý nároďák. Vždyť s juniory dvakrát vyhrál MS. Ta jeho povaha a přímost byla ve sportu na jednu stranu dobrá, na druhou to někdy dělalo zlou krev.
Musel jste ho z pozice asistenta mírnit?
To víte, že ano. Stávalo se, že se zapomněl a musel jsem ho uklidnit. To on si nechal někdy říct a přiznal, že bylo dobře, když jsem se nějakého hráče třeba zastal. Že by mu jinak musel dát na rypák a to bylo nebylo dobré. (úsměv) Byl přísný k sobě stejně jako na ostatní.
Do posledních let se zajímal o hokej, bavili jste se o něm, že?
Ano, do Brodu jezdil rád a často. Pokaždé se stavil na zimáku, dali jsme kafe a pokecali. Rozebrali jsme situaci, v hokeji i v politice. To samé jeho brácha Jirka, vídali jsme se. Do politiky Jarda ostatně dříve i vstoupil, ale nesedělo mu to. Jak měl tu hubu nevymáchanou, nebylo to nic pro něj. U něj doopravdy platilo, co na srdci, to na jazyku. Aspoň má teď člověk na co vzpomínat.
