Čtvrt století od Nagana připomíná i České televize, znovu vysílá české zápasy. Vzpomínáte také? Podíval jste se?
Vzpomínám rád, ale docela málo. Něco jsem z toho viděl, nekoukal jsem na celé zápasy. Většinou se to více připomíná při pětiletých výročích. Na druhou stranu už je to tak dávno, že si z toho ani moc nepamatuju.
Pro vás hráče může být vzpomínání někdy už únavné, ale zájem veřejnosti jen utvrzuje důležitost Nagana pro Českou republiku. Souhlasíte?
Poprvé v historii se na olympiádě sešly nejlepší týmy. S námi se tolik nepočítalo, proto je to hodně ceněné. Může se stát, že se to v budoucnu něčím překoná, ale nenapadá mě, jaká událost by to měla předčít.
Před olympiádou jste měl za sebou tři mistrovství světa, z nich dvě medaile, i Světový pohár. Jak jste prožíval nominaci? Říkal jste si, že by vám to nemělo uniknout?
Jistý jsem si samozřejmě nebyl. Ale v Evropě se utvořilo jádro hráčů a doufal jsem, že bych tam měl být. Každý byl v očekávání a těšil se, jak bude turnaj s hvězdami NHL vypadat. Na MS jsme potkávali jen hráče, kteří vypadli z boje o Stanley Cup. Zajímalo mě, jak budu na olympiádě vypadat, jestli budu stíhat.
Trenér Ivan Hlinka vzal 12 hráčů z Evropy a 11 hráčů z NHL. Jaké ohlasy to tehdy vyvolalo?
V Česku se to až tak nerozebíralo, co si vzpomínám. Lidé to brali tak, že se postavilo to nejlepší, co se mohlo postavit. V zámoří neměli evropské soutěže nakoukané a mysleli si, že budeme slabší než týmy kompletně z NHL. Psalo se, že zámořský tisk nám nevěří, ale doma jsme věděli o své kvalitě.
Někteří hráči z Evropy se neznali s kolegy z NHL. Bylo to tak, že první tréninky v Japonsku sloužily i k seznámení?
To jsou opravdu detaily, na které už si tolik nepamatuju. (úsměv) Ale ano, některé kluky z NHL jsem neznal, protože hrávali v zámoří play off a na šampionáty nejezdili. Takže někoho jsem vážně viděl poprvé, některé jsem znal ze Světového poháru.
Dominik Hašek prý na některé hráče zprvu volal podle čísel. Neznal třeba Jaroslava Špačka a divil se, jak jeho rána štípe. Vylovíte vy nějakou podobnou vzpomínku?
Vybavuju si, že jsme měli partičku šesti nebo sedmi kluků. Před každým zápasem jsme šli na suši, k tomu jedno dvě pivka. Měli jsme takový rituál a drželi jsme ho celou olympiádu. Na konci nám už suši lezlo ušima, ani jsme to nechtěli jíst. Ale už to byla taková povinnost.
Vám se povedlo skórovat v úvodních zápasech proti Finsku i proti Kazachstánu. Od začátku jste se cítil dobře?
Samozřejmě pomůže, když se na turnaji hned trefíte. Víc si věříte, víc vás to baví. I kdyby se to ale nepovedlo, je třeba nepropadat panice. Měli jsme v Naganu už docela zkušený tým, každý nějakým dílem přispěl. I když někdo nedal gól, svezl se na vlně s ostatními.
Jediná změna v sestavě během turnaje se týkala vaší formace s Martinem Procházkou. Jana Čalouna pro play off nahradil Milan Hejduk.
Spolupráce fungovala s oběma. Jsou to podobné typy hráčů, shodou okolností velcí kamarádi z Ústí nad Labem. Hrálo se nám dobře, pár gólů jsme dali a věřím, že jsme ke zlatu přispěli.
Ostatně i zlatý gól ve finále s Rusy nese váš podpis. Vyhrál jste buly, Procházka posunul puk Petru Svobodovi a ten se od modré čáry trefil přesně. Někdy se spekuluje, jestli ještě nedošlo k teči. Co myslíte?
(úsměv) To jsem vůbec neřešil. Hlavně že to tam padlo, bylo úplně jedno, kdo to dal. Já jsem byl od puku asi daleko, bylo to hrozně rychlé.
V ose střely byl Milan Hejduk, vy jste jel clonit před bránu.
Mně se ten puk určitě nedotkl, nic jsem necítil. Možná to škrtlo Milana, ale to já opravdu nevím. Jako střelec už bude veden Petr Svoboda.
Zažil jste titulové oslavy v reprezentaci i v klubech. Lišila se ta naganská zejména kvůli dlouhé cestě letadlem?
Hlavně to bylo v průběhu sezony. Oslavili jsme to cestou, trochu ještě v Česku, ale na druhý den už jsme se vraceli do svých působišť. Když vyhrajete titul v lize nebo na MS, trvají oslavy déle. Po šampionátech jsme tři čtyři dny slavili v Praze, užili jsme si to ještě víc než po Naganu.
Návrat do klubů musel být po dlouhém letu z Nagana a přivítání na Staroměstském náměstí v Praze docela náročný, ne?
Jedna věc mě pak překvapila ve Švédsku, kam jsme se vraceli s Liborem Procházkou do AIK Stockholm. Měli jsme zápas někde venku a oni nám před zápasem zahráli českou hymnu. Navíc nás vyhlásili na modré čáře jako olympijské vítěze. Přišlo mi to zvláštní a strašně pěkné. Diváci ve Švédsku nás ocenili potleskem, byli jsme příjemně překvapení.
