A.cz: Čekal jste, že už letos naskočíte do mužské extraligy?
Před sezonou jsem se rozhodoval, jestli odejdu do Kanady, nebo zůstanu tady a porvu se o áčko. Zvolil jsem druhou možnost a naštěstí se mi to povedlo a do prvního týmu jsem se dostal. Nic ale nemám jisté.
Co vás přesvědčilo zůstat v Česku?
To, že jsem chtěl hrát dospělácký hokej. Ten mi dá myslím o dost víc než juniorka v Kanadě. Ale kluky, kteří tady šanci nedostanou a odejdou za moře, úplně chápu. Mládežnické soutěže tady a tam nejdou porovnat.
Nešel jste ale do čtvrté lajny, nýbrž do první, elitní formace po bok Martina Erata a Marka Kvapila. Jak si to užíváte?
Hrát s takovými hráči je prostě parádní. A to nejsou jen oni. V beku mám Ondru Němce s Honzou Štencelem, oba skvělé hráče. Je to pro mě super zkušenost.
Spoluhráči vás zatím jen chválí. Jak je těžké zůstat nohama na zemi?
Nohama na zemi bych musel zůstat, i kdyby nasbíral 30 bodů za sezonu. Myslím, že tahle vlastnost je všeobecně u sportovců jednou z nejdůležitějších v kariéře. Já jsem navíc pořád teprve na začátku.
Nasloucháte jejich radám?
Jasně, naslouchám jim ve všem, co mi řeknou. Snažím se hltat každé jejich slovo, už jen z toho důvodu, aby nám to pak spolu šlo na ledě čím dál víc.
Úplně jste přeskočil juniorskou soutěž a rovnou z dorostu jste šel do mužů. Jaký to byl skok?
Jo, máte pravdu, v juniorce jsem neodehrál ani zápas. Byl to velký skok, nic jednoduchého. Každým zápasem si tomu tempu ale víc a víc navykám a je to v pohodě.
Na sociální sítě už není čas
Zůstal jste v kontaktu se spoluhráči z ročníku, kteří stále hrají mezi staršími dorostenci?
Samozřejmě, občas si napíšeme. Moc často to ale není, hrát extraligu je časově docela náročné a na nějaké sociální sítě už teď moc času nemám. Celé dopoledne jste na zimáku a pak buď odpočíváte nebo jdete s klukama někam sednout.
Byl vašim odrazovým můstkem do sezony vyhraný Hlinkův memoriál?
Přesně tak, to mě nakoplo. Bylo to ale spíše krátkodobé. Týden po tom už jsem na to vůbec nemyslel.
