Byl to den, kdy selhání vysílání připravilo světovou veřejnost o druhé přistání na Měsíci v rámci mise Apollo 12. Na fotbalovém stadionu Maracaná však ten večer kamery naštěstí fungovaly.

Černobílý film tak zachytil okamžiky skutečného fotbalového šílenství. Edson Arantes do Nascimento - známý pod přezdívkou Pelé - nastupuje na hřiště s gólovým účtem 999. Všichni vědí, o čem dnes zápas Santosu proti Vasco da Gama je.

"Dnes gól nedáš," škádlili Pelého soupeři. Dlouho to vypadalo, že budou mít pravdu. Jenže v 78. minutě byl útočník Santosu faulován ve vápně a sám se vydal k bílému puntíku.

Ačkoli později ve své autobiografii napsal, že "penalta je snadný způsob, jak skórovat", tentokrát byl pod obrovským tlakem. Kolem něj to vřelo: král nemá právo minout.

Pelé se klidně, s rukama v bok, vydal vpřed. Těsně před exekucí ještě lehce zadrobil a pak placírkou poslal míč k tyči. A téměř surrealistický scénář listopadového večera gradoval.

Zatímco tehdy devětadvacetiletý střelec běžel pro balon do branky, aby ho políbil, desítky fotografů, novinářů a fanoušků už vtrhly na trávník, každý si chtěl na hrdinu alespoň sáhnout.

Pelé se záhy ocitl nad hlavou nadšeného davu, se svým drahocenným míčem stále v rukou, zatímco se mrak mikrofonů snažil zachytit jeho první slova.

Edgardo Andrada, gólman týmu Vasco de Gama, domácí nadšení sledoval zpovzdálí. Tygřím skokem se snažil Pelého penaltu zhatit, ale tehdy dvojnásobný světový šampion ho přelstil. Andrada jen vztekle bouchnul pěstí do trávníku.

Možná mu začalo docházet: navždy to bude on, komu dal Pelé svůj tisící gól.

Přitom on sám má za sebou velmi zajímavý příběh. Svůj výškový handicap (měřil "jen 178" cm) kompenzoval nevídanou mrštností. K charakteristickým znakům Argentince patřila i černá barva - jiný dres oblékl jen výjimečně.

Velkou část své kariéry strávil v klubu Rosario Central, v jehož barvách odchytal 284 zápasů. Po devíti letech přestoupil do Vasco de Gama - tři měsíce předtím, než od Pelého inkasoval jeden z nejslavnějších gólů historie.

Přes nešťastný start se ale nakonec v Riu de Janeiro chytil. Strávil zde šest sezon, vyhrál dva tituly a byl vyhlášen druhým nejlepším brankářem historie klubu. Fotbalovou kariéru ukončil ve 43 letech. 

Krátce před odchodem z fotbalu, v roce 1981, vstoupil do armádní zpravodajské služby, konkrétně do 121. zpravodajského oddílu v Rosariu. Dal se do služeb argentinské občansko-vojenské diktatury, která se držela u moci v letech 1976 až 1983.

Později byl obviněn z účasti na únosu a vraždě politických oponentů, ozbrojených aktivistů Osvalda Agustína Cambiasa a Eduarda Pereiry Rossiho. Znalecké posudky ukázaly, že oba byli před smrtí mučeni a biti.

Když byl předvolán, aby svědčil v tomto případě, klub Rosario Central, kde pracoval jako trenér brankářů, ho v roce 2011 požádal o rezignaci. Andrada své zapojení do vražd odmítal a federální soudce v San Nicolás ho o rok později zprostil viny kvůli nedostatku důkazů.

Do práce v Rosario Central se však už nevrátil kvůli nemoci, se kterou bojoval až do konce svých dnů. Zemřel ve svém domě ve věku 80 let.