Londýn - Vypnul telefon, ležel doma a pouhopouhá procházka se psem mu nahánělo nepředstavitelnou hrůzu. Bývalý anglický brankář Chris Kirkland, který to dotáhl až do národního týmu, se pro BBC Sport rozpovídal o svých hrůzostrašných problémech s endogenní depresí.
"Leeona a Lucy na čtyři roky ztratily svého manžela a otce, což mě teď bolí, opravdu bolí. Naštěstí jsem si uvědomil: jak jim to můžeš udělat? Jak je můžeš nechat samotné?" vzpomíná šestatřicetiletý gólman.
Ataky úzkosti se u něj začaly projevovat v roce 2012, to když po šesti letech opustil Wigan Athletic a upsal se Sheffieldu Wednesday. "Wigan jsem miloval, Wigan miloval mě," vysvětluje vítěz Premier League z roku 2006.
Co ale pro něj byl skutečný děs, to bylo cestování. Kvůli depresím by se nejraději zavřel doma v Leicesteru. A vůbec nevycházel. Každodenní cesty do Sheffieldu a zase zpátky? Nepředstavitelné…
"Když jsem byl pryč z domu, zmocňovala se mě panika. Nemohl jsem se dočkat, až se vrátím, půjdu spát, abych si trochu pročistil hlavu. Ale když jsem se ráno probudil, všechno začalo znovu. Byl to začarovaný kruh," vypráví odchovanec Coventry City, z něhož se ve dvaceti vydal na pětileté angažmá v Liverpoolu.
Jediné, co ho drželo nad vodou, bylo to, že v průběhu tříletého sheffieldského pekla alespoň chytal. Během devadesáti minut se mohl psychicky oklepat, soustředit se pouze na fotbal. Alespoň na hodinu a půl se oprostil se od obsesivních, hrůzu nahánějících myšlenek na návrat domů.
"Často jsem měl panický strach z toho, že mě po tréninku něco zdrží, že budeme mít s týmem nějaké povinnosti. Anebo že budou silnice zasekané a já se nebudu moct dostat domů," říká Kirkland. "V pátek před domácím zápasem v Sheffieldu obvykle celý tým přespával. Z toho jsem se snažil vždy nějak vymluvit. Moc jsem si ale nepomohl, dovedete si představit páteční dopravu v Anglii… Noční můra!"
Nejraději by byl jen zavřený doma. Dokonce přestal chodit se psem, přitom procházky Leicesterem měl vždy v oblibě. "Venku jsem se cítil, jako kdyby se na mě všichni dívali. Jen jsem chtěl zůstat v domě, zamknout dveře, zavřít za sebou bránu a nikoho nepustit," otřese se bezmála dva metry vysoký gólman při vzpomínkách na dny v depresích.
Na telefonu vypnul zvonění, když ho kdokoli sháněl, nikdy se neozval zpět. Neodpovídal ani na textovky. "To nebyl život. Chodil jsem po domě jako zombie, chtěl jsem vypnout sám sebe. Psychicky jsem byl někde jinde a věřte mi: nebylo to hezké místo."
Krátce předtím, než zahájil svou vlastní bitvu s depresí, dohnalo psychické onemocnění k sebevraždě jinou osobnost ostrovního fotbalu, bývalého welšského záložníka Garyho Speeda. Dvaačtyřicetiletý člen Řádu britského impéria byl na podzim roku 2011 nalezen ve svém domě oběšený.
"Začal jsem přemýšlet, jak daleko jsem od místa, kde byl Gary Speed? Jak se asi cítil?" přiznává Kirkland.
"O sebevraždu jsem se ale nikdy nepokusil. Asi nejdál jsem se dostal do bodu, kdy jsem šel spát a doufal jsem, že už se ráno neprobudím."
Své problémy v sobě dusil. Když v roce 2015 odcházel ze Sheffieldu, něco tušil jen trenér brankářů Andy Rhodes. V klubu ho chtěli udržet, ale marně. Musím být blíž své rodině, tvrdil. Zkusil sezonu v druholigovém Preston North Endu, ale tam odchytal jen pět zápasů.
V létě 2016 odešel do Bury. A na předsezonním soustředění v Portugalsku jeho problémy vybuchly jako na plotně zapomenutý papiňák.
"Musel jsem se nějak dostat domů. Manželka byla na nějakém lékařském zákroku, nebylo to nic vážného, ale využili jsme to jako výmluvu pro to, abych mohl odjet," vykládá Kirkland.
Po návratu týmu ze soustředění zašel za manažerem Davidem Flitcroftem a vyložil karty na stůl. Potřebuju pomoc, přiznal.
A věci se konečně daly do pohybu. Zástupci klubu zkontaktovali hráčskou asociaci PFA, která Kirklandovi zajistila léčbu. "Nyní už konečně vidím světlo na konci tunelu," říká gólman. Navíc sám začal spolupracovat s PFA, aby pomohl fotbalistům, kteří mají podobné psychické problémy.
K odhodlání konečně řešit své problémy Kirklanda mimo jiné navedla tragédie, jež se udála v rodině, se kterou se znali velmi dlouho. Dlouholetý kamarád umíral na embolii a bývalý gólman za ním pospíchal do New Yorku. Marně, rozloučit se s přítelem nestihl.
"Byl jsem svědkem toho, jak ho rodina ztrácí. To mě probudilo. Uvědomil jsem si, že nechci, aby moje žena a dcera musely projít touhle cestou," líčí. "S Leeonou jsme spolu osmnáct let, je to nádherná manželka a matka. Je dokonalým vzorem a dcera je díkybohu po ní. Je skvělá. Věděl jsem, že mám něco udělat."
