Mistrovství světa v Kataru se mi po sportovní stránce moc líbí. Jsem spokojený. Máme možnost sledovat i mimoevropské týmy, což se jinak příliš nenabízí, a některé předvádějí skvělý fotbal. A rodí se hodně překvapivé výsledky, které v dalším utkání dostanou úplně jinou hodnotu.
Japonsko porazí nečekaně Německo, vzápětí však podlehne Kostarice, která dostala od Španělů sedm gólů. A Němci nakonec zachrání proti Španělsku remízu, která je ještě ponechává ve hře o postup. Nebo Argentina šokuje svět, když prohraje se Saúdskou Arábií, která následně nestačí na Polsko. A takové zvraty probíhají snad v každé skupině. Není to báječné?
Není slabých soupeřů, není plonkových zápasů, skupiny se zamotávají každým duelem. Sledujeme různé styly, fanoušci jsou nadšení. A pro český tým je to velká motivace, že by přece u takového svátku neměl chybět. Stále sledujeme a pozorujeme, kam se fotbal vyvíjí. Je to hodně poučné.
Uvědomuju si, že pro mnohé je zklamáním domácí Katar, právem se vyskytují názory, že se dostal do této společnosti jen proto, že turnaj pořádá. Odpovídající kvalitu, aby uspěl, skutečně nemá. Ale to je výjimka, jinak jsou souboje napínavé a dramatické.
Zatím se mi moc nelíbí Nizozemci, rovněž Belgičané nenaplňují ambice, s nimiž na šampionát vyrazili, hovoří se o nich jako o přestárlém mužstvu. Já spíš vidím, že se spousta nadprůměrných hráčů nedokáže sladit do mužstva, které by jelo. Ale může se to zlomit a dojdou daleko. Naopak u Chorvatů je srdíčko jasně patrné a je to znát.
O Němcích už byla řeč, zatím oddálili krach, ale ještě vyhráno zdaleka nemají. Naopak skvěle si vedou obhájci titulu Francouzi, o nichž se vzhledem ke zkušenostem, kdy v historii nedokázali navázat na úspěch z předchozího šampionátu, dost pochybovalo. Mistr hraje výborně, má nepřeberné množství vynikajících fotbalistů, obejdou se i bez zraněných hvězd Benzemy, Kantého či Pogby.
Až začnou vyřazovací boje, všechno může být jinak. Evropa a Jižní Amerika může potvrdit dosavadní dominanci. Netroufám si tvrdit, že některý z týmů ze slabších kontinentů dojde až do semifinále a bude usilovat o medaili, jako v případě Jižní Koreje v roce 2002, kdy však její postupy přes Itálii a Španělsko byly hodně zvláštní. A do čtvrtfinále by někdo neočekávaný proniknout měl. Nechám se překvapit, těším se na to.
Já si vzpomínám na Saúdy, Austrálii či Emiráty na Poháru FIFA v roce 1997, jehož jsem se také zúčastnil, a vidím, jak šly tyto týmy kupředu. Jak se kvalitativně zvedly. Pořád to ještě není špička, což je logické, nemají takový výběr jako tradiční silné země, ale udělaly ohromný progres.
Co se týče konkrétních hráčů, musím se poklonit Messimu. Po porážce se Saúdskou Arábií byl na něj takový tlak, že bylo až nemožné ho unést, to si nikdo nedokáže představit. On byl pod tlakem od začátku, ale po nezdaru v prvním střetnutí se ještě zvýšil. A Messi to zvládl neuvěřitelným způsobem. A prosazují se i další vyhlášené osobnosti, což je jedině dobře.
Z těch, co takový věhlas nemají, mě zaujal ekvádorský útočník Enner Valencia. Jak pracuje pro mužstvo, jaký má vliv na ostatní, jak je umí strhnout, jakou přebírá odpovědnost. To je fantastické. Přitom hraje tureckou ligu a není považován za světovou hvězdu. I proto je mistrovství krásné, že se objevují osobnosti, které nebyly na výsluní.
Rozhodčí a VAR zůstává věčné téma, český fanoušek vidí, že jsou špatná rozhodnutí i na nejvyšší světové úrovni. Přestože pomáhá nejvyspělejší technika. Nikdy to nebude ovšem ideální, jsme jenom lidé, chybujeme, nikdo není neomylný. Ale neberu tu věčnou českou podezřívavost, že je něco předem připravené, zinscenované, podvod.
Odmítám se dívat na probíhající šampionát negativistickým pohledem, protože se mi po sportovní stránce moc líbí.
