Fotbalový svět byl začátkem třicátých let ještě malý, takže pro účast na mistrovství stačilo jen se na něj přihlásit. Československá asociace rozhodla, že šampionátu se nezúčastní především kvůli nákladnému a dlouhému cestování lodí. Jiný přesun přes Atlantský oceán tehdy ještě neexistoval. Navíc měli hráči pracovní závazky v zaměstnání i ve svých klubech, v nichž by přibližně šest týdnů chyběli.
Uruguayští pořadatelé ještě v červnu objížděli evropské země, lákali a přemlouvali, ale nakonec se téměř všichni rozhodli, že se do Jižní Ameriky nevydají.
Sliby pořadatelů zněly příjemně, ale lidé měli v té době starostí až nad hlavu, dopady hospodářské krize byly den ze dnem drtivější. A naděje, že by stát poskytl sportu finanční pomoc, nebyla žádná. Takže nakonec se z Evropy do Uruguaye vydali pouze Belgičané, Francouzi, Jugoslávci a Rumuni.
Mistrovství se zúčastnilo celkem 13 mužstev, která byla rozdělena do čtyř skupin a vítězové postoupili do semifinále. Mezi elitní kvarteto prošli Uruguayci po vítězství 6:1 nad Jugoslávií a Argentinci díky stejné výhře nad Spojenými státy, takže finále, které bylo na programu 30. července, bylo jihoamerickou záležitostí.
Domácí fotbalisté sice v poločase prohrávali 1:2, ale po změně stran potvrdili roli favorita a po vítězství 4:2 se stali prvními mistry světa. Největším překvapením šampionátu byla v jedné ze skupin porážka Brazílie 1:2 s Jugoslávií.
Svět znovu téměř bez Evropy
Před 70 lety, tedy v roce 1950, byla pořadatelstvím v pořadí čtvrtého mistrovství světa po Itálii a Francii pověřena Brazílie, kde se kopaná stala nejen nejpopulárnějším sportem, ale i takřka náboženstvím. V Rio de Janeiru postavili pro téměř 200 tisíc diváků největší fotbalový stadion na světě a těšili se na svůj triumf. Dočkali se však velkého zklamání na začátku šampionátu a hlavně na jeho konci.
Z Evropy se vydalo do Ria jen šest zemí: Itálie, Anglie, Jugoslávie, Španělsko, Švýcarsko a Švédsko, tedy jen o dvě víc než v roce 1930. Hlavní příčinou byly složité dopravní podmínky a nedostatek času na přípravu pro tak dlouhý a nákladný zájezd. Všechny válečné jizvy staré Evropy se ještě nedokázaly zacelit, což platilo i pro Československo.
Třináct účastníků mistrovství bylo zase rozděleno do čtyř skupin a opět postoupili jen jejich vítězové. Senzací bylo vyřazení jednoho z velkých favoritů Angličanů, kteří podlehli 0:1 nejen Španělsku, ale stejným poměrem i outsiderovi ze Spojených států, takže do závěrečných bojů, které se hrály systémem každý s každým, nezasáhli.
Vynikajícími výkony na sebe upozorňovali domácí "kanárci," kteří rozdrtili Švédy 7:1 a Španěly 6:1. Vyprodaný stadion Maracaná šílel nadšením. Naopak Uruguaycům to moc nešlo. Se Španělskem remizovali 2:2 a Švédy porazili jen s velkou námahou 3:2.
Finále se zdálo být pouze otázkou skóre, s jakým si domácí fotbalisté dojdou pro zasloužený primát. Jenže v boji o zlato se stalo něco přímo neskutečného: Uruguayci zvítězili 2:1! Pro domácí to byla doslova katastrofa. Jejich mužstvo plné hvězd bylo skutečně nejlepší a prohrálo jenom proto, že zápas nezvládlo psychicky, jejich soupeř měl lepší nervy.
Při zájezdu Sparty do Brazílie v roce 1971 byl věrným průvodcem Pražanů starousedlík českého původu a bývalý hráč Unionu Žižkov jménem Egert. Často vyprávěl zajímavé příhody, které tam od roku 1946 zažil.
A jedna z nich patřila i finále světového šampionátu v roce 1950: "Brazílie vedla 1:0, druhý gól při její velké převaze na cestě k titulu doslova visel ve vzduchu, ale místo této pojistky skončil míč dvakrát za zády brazilského brankáře. Diváci byli doslova šokováni, po utkání se celý stadion rozplakal, plných pět dní byl v celé zemi národní smutek a několik lidí dokonce spáchalo sebevraždu."
